Stud

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

Nepamatuji si, kdy naposledy mě nějaký film takhle moc emocionálně rozsekal. Při sledování McQueenova Hladu mi bylo špatně fyzicky, Shame má pro změnu silný dopad na psychiku. Pokud jsem si u režisérova debutu stěžovala, že některé scény jsou přece jen příliš zdlouhavé, u Shame už se McQueen alespoň trochu ovládal a podobné delší záběry tu sice jsou, ale ani na vteřinu se u mě nedostavil pocit nudy. Jistě, pro konzumního diváka to není, milovníci pomalejšího tempa vyprávění a hlavně filmů, které ukazují bolesti dnešní společnosti a vyvolávají silné pocity, budou nadšeni. O výkonu Michaela Fassbendera už bylo řečeno mnohé a jeho nenominování na Oscara mi dosud nedává spát. Po zhlédnutí Studu znovu a hlasitěji volám: "SHAME on you, Academy!", a smekám před úchvatným výkonem mého nejoblíbenějšího herce. (16.02.2012)

Skľučujúci pohľad na prázdny život jedného kompletne zničeného človeka. Shame má pomalé tempo, ale tá depresia, ktorá z neho vyžaruje je ohromujúca. Michael Fassbender preukázal nielen veľkú odvahu, keď do niečoho takého išiel, ale predviedol aj výkon hodný Oscara. Akademici však podľa mňa radšej stavia na istotu, akoby sa mali púšťať do niečoho tak kontroverzného. (10.04.2012)

Moje nízké hodnocení nesouvisí s pobouřením ze sexuálně explicitních scén ani s tím, že postrádám byť i minimální ztotožnění s hlavním hrdinou. Vychází z toho, že mi Brandon byl od začátku ukradený a velice záhy jsem měl pocit uměle navozené situace a umělohmotného příběhu. Zkrátka jsem se nudil a film mi přišel odtažitý. Pokud to chcete podrobněji a intelektuálně na výši, vyhledejte si komentář Morien. Celkový dojem: 25 %. (19.02.2018)

Ať už se ráno probouzíte sami, vedle stálého partnera, nebo každý den s někým jiným, Shame útočí na nitro každého z nás. Brandonovo počínání sice velmi dlouho funguje jen jako civilní procházka s nejrůznějším sexuálním kořením, ale poslední půlhodinka sebere veškerou psychologickou tíži a vrhne ji divákovi do náruče. Ta duševní bolest, která Fassbenderovi září z očí čím dál čitelněji, mě neodrazovala, neničila, ale naopak neskutečně fascinovala. Film, který až v posledních vteřinách definitivně dokáže, jak komplexní a hluboký je. (28.07.2012)