Stud

Stud určitě není film pro každého. Stejně jako v Hladu se zde setkáme s táhlými záběry, kdy se jen nabízí údiv nad tím, jak si herci dokázali zapamatovat tak dlouhé repliky. Zároveň ale takové záběry mírně unavují a zpomalují tempo celého snímku. Kdo se však přes to dokáže přenést a nebo se zaměří hlavně na herecké výkony a podprahové sdělení o zoufalství jednoho člověka (nebo snad celé generace?), užije si čiré umění. (30.05.2012)

Skvěle. Jen doufám, že sám Steve McQueen příběh nevnímá jako "mrazivou analýzu vyprázdněnosti současné produktivní generace," jako sugeruje oficiální text distributora. Tak velkohubé nároky Studu moc nesluší. Brandon, zahraný výborným Fassbenderem, má problém se sexualitou, ale rozhodně za ním není citová vyprázdněnost. Stejně tak Brandon není ani mýtickým tělem reprezentujícím žádnou "generaci," ale unikátní postavou. ___ Mrzí mě, že poslední záběr zůstal nedořečený. Přišlo mi to trochu pohodlné. (31.07.2016)

Jak utéct realitě? Skrze sex, hrající hlavní roli. Sex jako vášeň, sex jako apatii. Sex jako radost, sex jako nenávist. Sex jako nutnost, sex jako zbytečnost. Jako sobeckost a zároveň altruismus, svobodu a vězení, sdílnost a mlčení, upřímnost a přetvářku. A přitom: život zdaleka není jenom o sexu! Fuck. Teď si to přeberte... vážně tuhle artovou pecku s Fassym (ne)chcete vidět? (12.05.2016)

Steve McQueen již po dvou filmech dokázal vybrousit svůj svojský režisérský styl a jasně naznačit, kde se nachází jeho místo na poli artových a mainstreamových filmů - tedy přesně na hranici - na hranici, kde dokáže upoutat mainstreamové diváky, nenudí je, vybouzí je k zamyšlení, ale přitom svým pomalejším tempem, strohými, pevně ukotvenými i detailními záběry a mimoslovným, obrazovým vyprávěním způsobit tak trochu jiný (intelektuální) feeling. Stud, ač hraje na podobné struny jako Hlad pro mě představuje mnohem "širší", resp. hlubší film. Tam, kde se téměř bezdějový Hlad omezoval na trpitelské scény, předkládá Stud konečně prostor k zamyšlení, identifikaci (přičemž nemusíte být zrovna sexuální maniak), empatii a v konečném důsledku neopomene ani vypovědět něco o současné společnosti (city/pudy/láska). 8/10 (12.05.2012)

Nepamatuji si, kdy naposledy mě nějaký film takhle moc emocionálně rozsekal. Při sledování McQueenova Hladu mi bylo špatně fyzicky, Shame má pro změnu silný dopad na psychiku. Pokud jsem si u režisérova debutu stěžovala, že některé scény jsou přece jen příliš zdlouhavé, u Shame už se McQueen alespoň trochu ovládal a podobné delší záběry tu sice jsou, ale ani na vteřinu se u mě nedostavil pocit nudy. Jistě, pro konzumního diváka to není, milovníci pomalejšího tempa vyprávění a hlavně filmů, které ukazují bolesti dnešní společnosti a vyvolávají silné pocity, budou nadšeni. O výkonu Michaela Fassbendera už bylo řečeno mnohé a jeho nenominování na Oscara mi dosud nedává spát. Po zhlédnutí Studu znovu a hlasitěji volám: "SHAME on you, Academy!", a smekám před úchvatným výkonem mého nejoblíbenějšího herce. (16.02.2012)