Les Adieux à la Reine
Adiós a la reina
Farewell, My Queen
Zbohom, kráľovná
Režie:
Benoît JacquotKamera:
Romain WindingHudba:
Bruno CoulaisHrají:
Diane Kruger, Léa Seydoux, Virginie Ledoyen, Xavier Beauvois, Noémie Lvovsky, Michel Robin, Julie-Marie Parmentier, Dominique Reymond, Aladin Reibel (více)Obsahy(1)
Historické drama podle stejnojmenného románu Chantal Thomasové. Fiktivní vyprávění o posledních dnech Marie Antoinetty při moci očima její mladé služebnice Sidonie Labordeové... V červenci 1789, kdy vypukla Velká francouzská revoluce, je král Ludvík XVI., královna Marie-Antoinette a jejich dvůr ve Versaillles, daleko od starostí každodenního života. Když se k nim dostane zpráva o dobytí Bastilly, nastane mezi dvořany panika a většina šlechty i se svým služebnictvem opouští potápějící se loď. Nechávají královskou rodinu takřka samotnou. Jenom mladá Sidonie Labordeová, královnina společnice, která jí nahlas předčítává a je jí celou duší oddaná, neodejde za žádných okolností. Neví ale, že právě plynou poslední tři dny, které stráví ve společnosti své milované královny... (JOJ Cinema)
(více)Videa (1)
Recenze (69)
Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. ()
Na královském dvoře chráním portrét urozeného lože. Jsem jen pomocnice s knihami, předčítačka královny, majitelka vzácných slov, služebnice její rozmrzelosti, která vzývá přitažlivost náklonnosti. Cele ovívá pompéznost múz Jejího Veličenstva, dotýká se modly dekadence, v níž toulají se detaily vrtošivé, nitky představ přetržené. Všichni opouštějí potápějící se loď, já, ty i její choť. Uposlechnu jejímu přání, loučím se s Vámi, má paní. V převleku prchám, pod paraplíčkem Vaší přítelkyně, milostivé dámy, vzdychám. ()
Z filmu mám rozporuplné pocity, ale líbila se mi jednoduchost, jakým bylo dané téma pojato a syrovost, s kterou ukazoval život ve Versailles, jako prostředí zcela odtrhuté od okolního světa. Plakát tohoto filmu, na němž jsou dvě nádherné ženy, které spojovalo velice silné pouto a přátelství, to byl jeden z nejlepších a hlavně nejitenzivnějších momentů filmu. Čekala jsem co se stane ;) Pocity a myšlenky, které se odehrávaly v nitru Marie Antoinetty poslední dny jejího života (aniž by to věděla), jsou nám utajeny, ale její příprava na odjezd ze zámku mi připadala v určitém směru absurdní :D :D Ovšem pro lásku je člověk schopen čehokoliv, třeba se převléci do jiných šatů... ()
Atmosféra filmu na mě působila dosti umouněně.Jakože to herce nebaví.Ale ani jednoho.Scéna s pokládáním hlavy na špalek byla zbytečně časově natažená.Nevím ,co si na tom záběru měl divák vychutnat.Postava Seydoux mi přišla ospalá unuděná.ještě že měla ve scénáři neustálé drbání se.Jinak by snad celý čas byly v záběru její silikony ve výstřihu.Film který už po druhé nebudu chtít vidět. ()
Co to bylo? Co se nám autoři snažili říct? Já si dlooouho nemoh o tom filmu udělat dojem, a když jsem si ho udělal, jaký byl? Že Marie Antoinetta byla tak trochu lesba, která svoje touhy musela potlačit kvůli dobytí Bastily? No to snad ne, takový dojem to snad vyvolat nemělo... Dvě * za kostýmy, interiéry a táááákhle malinko za zbytek, protože to byl takový nevýrazný guláš téměř bez děje, který mi přišel jako sekvence vytržená z nějakého seriálu. ()
Reklama