Terapie láskou

Hrdinové screwball komedií se chovali jako blázni. Hrdinové Terapie láskou blázni jsou. Samozřejmě v mezích amerických indie romancí – čili jde o figurky s výstředním chováním a minimální psychologickou hloubkou, které jsou definované jenom jejich interakcí s bezprostředním okolím. Jemu sem tam ujedou nervy, ona má nymfomanické sklony, oba někoho ztratili. Teď potřebují emocionálně vyplnit uvolněný prostor a najít ztracenou rovnováhu (třeba v tanci). Víc pro pochopení příběhu a zakušení dobrého pocitu v závěru vědět netřeba. Russell vsadil na dobré herce a prudké slovní výměny, nepřekvapí tak, že mezi vrcholy filmu patří scény, v nichž po sobě křičí několik psychicky labilních postav, snímaných roztřesenou kamerou. Nejde ale o další projev „shaky cam“ syndromu. Nervní kamera je využívána v souladu s Patovým postupně tlumeným neklidem. Klidnější jsou scény u psychiatra a určitou harmonii pohyb kamery získává postupným sbližováním ústředního páru, které je však dlouho motivováno zištně, takže jistá nervozita a nejistota přetrvává. Kamera nás i v jiných scénách upozorňuje na to, co si postavy uvědomí teprve později (čtení dopisu), čím je vytvářeno napětí a vyvoláváno očekávání, jež alespoň zpříjemňuje cestu za předvídatelným zakončením. Je potěšující, že scénář oproti mnoha současným komediím nesestává jenom ze Scén a Hlášek a má také pečlivě promyšlenou strukturu (vyklenutý dramatický oblouk, chcete-li) – bez hluchých míst, s finále, v němž jsou svědomitě zužitkovány veškeré motivy. Skutečnost, že hrdina nemá své jednání plně pod kontrolou a kvůli „léčbě“ se musí naučit tančit, nijak neoslabuje důsledně androcentrický narativ (rodiče od Tiffany téměř nepoznáme, ti Patovi podmiňují rozuzlení) a také v jiných ohledech je scénář revizionistický jedině ve vztahu ke screwball komediím. Společenské normy jsou podrývány přenesením léčebného procesu z institucionálního rámce do vnějšího světa, resp. popřením dichotomie mezi „normálností“ a „bláznovstvím“. Oproti klasickým screwball komediím si zde díky realistickému kontextu (léčebna, prášky, agrese) uvědomujeme, že postavy jednají jinak, než jak je v jejich světě zvykem. Ani jedna z nich však nemusí postoupit do normálnějšího světa. Jinými slovy, všichni jsou blázni, jde jen o to, najít toho správného. 75% Zajímavé komentáře: imf, ScarPoul (25.02.2013)

"Calm down, crazy!" Možná, že jsem čekala něco trochu jiného, obzvlášť se vším tím humbukem kolem tohohle filmu a Jennifer vyhrávající jednu cenu za druhou, ale vlastně se mi to líbilo. Bylo to trochu jiné, vtipné a celkem dobrý soundtrack. Co ale nepochopím je, proč bylo tolik herců nominovaných na Oscary, hlavní dvojce ještě budiž, ale co ti ostatní? Každopádně zajímavý a dojemný film, i když bych řekla, že nebude pro každého. 4* (01.03.2013)

Budu přísná a přikloním se k nižšímu hodnocení, protože jako celek na mě tenhle film úplně nejlepší dojem neudělal. Po herecké stránce tomu nemám co vytknout, ale obsahem je docela prázdný. Místy jsem se nudila, pak mi z toho návalu emocí šla hlava kolem. Jediné, co se mi fakt líbilo, byly taneční scény. 3, 5* (28.08.2013)

Terapie láskou není žádná hloubková psychologická studie, ani pokračování Cronenbergovy "Terapie slovem", představuje nám dva poškozené charaktery v ladné, vtipné a neskutečně povznášející romantické dramadii, jejíž závěrečné vyznění "láska léčí" dokonce nepůsobí jako klišé. David O. Russell napsal všední, ale přitom brilantní snímek vhodný pro každého. Líbí se mi, že Russel se (i v předchozích filmech, viz Fighter) nevěnuje schopným jednotlivcům v záhadně dysfunkčních rodinách, ale naopak postavám s individuálními vadami, které jsou schopny spolu vždy vyjít, utvořit rodinné pouto a uctít rodinné zázemí... Jistě je poněkud naivní, když snímek využívá bipolární poruchy hlavního hrdiny především pro humor, nicméně žánrově bipolární je i on sám - někdy se na nás zamračí, jindy usměje... Častěji usměje. PS: Jennifer Lawrence je boží. 9/10 (15.01.2013)

Pokud jsou ta procenta myšlena tak, že se při tom výborně usíná, tak bych klidně dala sto procent. Příběhy narušených lidí mě zajímají, ale tady jsem už po dvaceti minutách měla vážně po krk toho "Ale Nikki se ke mně vrátí,...", mimoto se tam neustále jenom řve. Tohle je pro mě zkrátka další záhadou (nejen) na čsfd. Možná se k tomu ale jednou vrátím, trpělivější, v lepší náladě..Oscar pro Jennifer je jen ukázka toho, že akademici jsou senilní a mají rádi výstřihy:))). Sice ji mám celkem v oblibě, ale to už předvedla lepší výkon v Hunger Games... (14.01.2013)