Ten, kdo stojí v koutě

THE PERKS OF BEING A WALLFLOWER je diletantsky odvyprávěným midcultem, který zároveň odhaluje vyčerpanost poetiky indie filmů. Předchozí hodnotící věta byla určena pro všechny, které zajímá názor, ale pokud se chce někdo dozvědět i důvody, musí číst dál. Na následujících řádcích budu vycházet z několika východisek, z nichž hlavní je neoformalistická, poetologická a ideologická kritika. Tři vyjmenované přístupy spolu úzce souvisí, protože debut Stephena Chboskyho vše podřizuje zastřešujícími principu "výlučnosti": adaptace knihy se vymezuje vůči teenagerovským mainstreamovým romancím svou indie poetikou; ústřední hrdina je outsider, který vyčnívá i díky omezení narace právě na jeho postavu; společným tématem je hledání místa ve světě na prahu dospělosti, když přichází nezbytné začleňování se._____ Narace se sice na první pohled sestává z vzájemně propojených scén, mezi nimiž jsou příčinně-následné vztahy, ale ve skutečnosti jde o izolované segmenty, kdy by se vždy z trojice po sobě jdoucích mohl jeden vyjmout a ničemu by to neuškodilo. Členění vyprávění do jednotlivých aktů je určeno prozrazením nějakého traumatu, což má ale za následek vykonstruovanost už tak velmi problematicky soudržného celku. Od teorie ke konkrétním příkladům: running-gag s pitím je vystavěn jenom proto, aby se postava A o postavě B dozvěděla "tajemství" (= gay); sbližování mezi A a C má vést k odhalení "minulosti" C (ve skutečnosti slouží pouze k retardaci vývoje zápletky, aby se ti pomalejší dozvěděli o minulosti A až v závěrečném jakože překvapivém twistu)... Překvapivá zjištění by mohla vést ke konfliktům, jež by posouvaly scény dál a jež by podněcovaly divákovu kognitivní aktivitu (kognice: co dělá divák s filmem, tj. rekonstruování zápletky, vytváření hypotéz, např.: sbalí ňouma nymfu, nebo skončí ten hipster s tou hipísačkou?). S výjimkou jednoho jediného (!) případu, bez kterého by jinak mohly naběhnout závěrečné titulky po necelé hodině, se tak ale nestane. Vykonstruovanost případu (intelektuálně a sociálně nejapné rozhodnutí při hraní flašky) ale prozrazuje hodně o strategii celého díla. Volba konkrétních stylistických prostředků ve velké míře napomáhá bezkonfliktnosti, která se jenom tváří, že je vyjádřením jedné generace, obecně sdílených pocitů během dospívání apod.(Nebo jsem si aspoň nevšiml, že v České republice existuje stejný středoškolský kastovní systém s jasně hierarchizovanými vztahy, jaký je ve Spojených státech. Zároveň chápu, že pro lidi, jimž paní sahala v dětství na pindíka nebo klátili sportovní školní star to bude generační záležitost, jež konvenuje s jejich životními zkušenostmi.) Zasazení "dění" do 90. let 20. století má za následek nostalgizaci etapy, následkem čehož se otupuje kritické myšlení na úkor sluníčkové nálady. Soundtrack tvoří písně, jejichž text je vzhledem k usouvztažnění s konkrétními scénami pochopitelný i pro skoro ohluchlého orantguna, nerealisticky motivované svícení zalívá postavy světlem či na ně vrhá stíny, aby významy hluboké jako peněženka týden před výplatou "dešifroval" i Dan Brown._____ Mňo a ta zpropadená indie poetika, kvůli které všichni ochají, jak jde o kulturně i žánrově odlišný filmeček. (Jen doufám, že nebude ochat Karel Och, ačkoliv tohle by na karlovarském festivalu plnilo sály a taková Agáta Hanychová by se s Hermionou asi jako jediná na celém světě mohla identifikovat.) Přitom konec není otevřený, a tak netíhne k nedorečešnostem a zámlkám, a dodržují se mainstreamové normy: stereotypizace postav (studenti, kteří jsou in - sportovci, roztleskávačky; ti, kteří jsou out - naši "hrdinové"; chápající učitel, který má vždy dobrou radu a pseudomoudro na jazyku), bagatelizace fikčního světa, středněproudost (skončit Charlie se Samem, poruší se "povinné" ustanovení heterosexuálního páru, ale... dvěma pasivům by to asi moc neklapalo.). Do indie poetiky "jsem zrůdička a jsem na svou jinakost hrdý/hrdá" se ničím nepřispívá. Vzhledem k tomu, že na festivalové scéně se každým rokem minimálně od začátku nového tisíciletí objeví pár takových titulů, poetika se vyčerpala a sledování takových děl se stalo značně automatizovaným, ubíjejicím. _____ A pak je tu to téma: banda spratků pronáší rádobyvzletná pseudofilozofická klišé, film chce zpracovávat těžká témata, ale jednak zůstává na povrchu, jednak svými formálními strategiemi a žánrovými konvencemi vše nepříjemné zahlazuje. Do piči to jde celé ve chvíli, kdy se diletantsky odvyprávěný, stylisticky otupující a žánrově konvenčí počin začne pozérsky tvářit, že je fakt hlubokej jak vagína Pamely Andersonové. Hlavní trio jsou pohlední, společensky zajištění lidé, jimž jejich outsiderství nejde věřit, a jejich problémy se vlastně ani nemají řešit, páč hlavní jsou příjemné pocity po zhlédnutí. THE PERKS OF BEING A WALLFLOWER: crowd-pleaser, u kterého jsou pozitivní ohlasy dány tím, o jak miloučný a příjemňoučký filmeček o znásilnění, zneužívání, šikaně apod. jde. Přesto ale spatřuji na celém tom nepodarku jediné pozitivum: Ema Watsonová se chtěla vymanit ze své herecké škatulky Hermiony, a tak se z ní stala Hemeroida. Obávám se ale, že jí zfetovanou klisničku neuvěří ani Harry Potter, který si na divadle s koněmi docela rozumí. P.S. Ačkoliv většina nejspíš hodnotí na základě dojmu a ne prokazatelných kvalit (vyprávění, styl, zpracování tématu, práce s žánrovými konvencemi, výjimečnost v rámci poetické tradice - celkově míra ozvláštnění, jakou může dílo dosáhnout), pokusím se o objektivitu a zvedám na jednu hvězdičku za herecký výkon Ezry Millera. Jinak mě nepřekvapuje, že na místo protiargumentace se zastánci zmůžou leda na neférovou "argumentaci" ad hominem. (01.01.2013) (méně) (více)