Láska

Hanekeho pitva posledních fází lidského života vedená s chirurgickou přesností - chladná, antiseptická a v řadě ohledů stejným dílem zamilovaná jako krutá sonda zaměřená na dobře situovaný pár, který jsme nuceni obsedantně sledovat od posledních záchvěvů zamilovanosti přes láskyplné opečovávání chátrajícího těla až po zoufalé šílenství starého muže. Haneke jde opět až na dřeň a využívá k tomu tu nejsilnější emoci ze všech - strach ze smrti. Dech dávající a dech beroucí zážitek, který je celé dvě hodiny tak intenzivní, že z filmu divák odchází se sklopenou hlavou přesvědčujíc sama sebe, že se jedná pouze o filmovou fikci, ale kdo ví jakým koncem si nakonec každý z nás projde. Jeden z nejomračujících zážitků letošního festivalu. (02.07.2012)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)

Film z roku 2012, treba očakávať presvedčivé herecké výkony, najmä od herca a herečky, ktorí nie sú nováčikovia, sú to veteráni filmu a hrajú na sklonku svojich životov pre nich aktuálne záležitosti. Po tejto stránke niet, čo vyčítať. Film by som odporučil najmä mladšej generácii, aby si uvedomila ako môže život dopadnúť, ako niekedy končí a zamyslieť sa nad tým, ako dožiť posledné chvíľky života. Film vyzeral veľmi dobre. Jeho rozdelenie, kde do súčasnosti do stredu deja umiestnili udalosti posledných chvíľ života jednej dvojice celé doplnené predstavami nebolo nič nové z hľadiska postupov, ale filmu sa to hodilo. Zarážalo ma to ticho, čím chcel zrejme režisér zvýrazniť dej. Myslím, že takýchto filmov bude pribúdať, keďže takzvaná západná časť sveta starne. Nemám rád, ak sa všetko ženie do depresie, tento film mi je v dnešných dňoch blízky, lebo jedna z hlavných postáv tu dostala viackrát mŕtvicu, ktorú pred niekoľkými dňami dostal aj môj dedo. S tou stratou lásky, súcitom to takto dopadnúť môže, no keďže som proti eutanáziám a iným vraždám, tak ma to zamrzelo. Keby ste videli mojich starých rodičov a ako sa babka stará o dedka, ako sa majú radi, tak by ste pochopili, že skutočná láska vie byť na celý život a že tu sa stala niekde chyba. Koniec bol v tomto filme úplne pokazený, nič mi nedal, proste to bolo len také mechanické dožitie a naozaj by ma zaujímalo ako dopadol on, či sa niekde zabil alebo čo sa s ním stalo. Francúzština nie je môj obľúbený jazyk a tak v tomto zmysle som si to tiež pretrpel, ale to nie je dôvod znevažovať, proste by som si ten film vedel predstaviť aj inak než opis toho, čo sa deje v mnohých domácnostiach, to bolo len sfilmovanie reality, o skoro nič viac, a o skoro nič menej, je to mierne lepší priemer. (18.04.2013)

Láska je taký nie úplne príjemný rodinný film. Choďte naňho do kina so svojim partnerom, pokiaľ ste starší manželský pár, zoberte aj odrastenejšie dieťa. Môžete si tak počas filmu pokladať otázky typu: staral by som sa aj ja takýmto spôsobom o ženu/muža, ktorého práve držím za ruku, o niekoľko desaťročí? Možno si uvedomíte, že nie a radšej sa s ňou/ním po projekcii rozídete. Ale to je iba najčiernejší scenár, aký by mohol nastať. Láska nie je až tak trýznivá, ako by mohol klubový divák očakávať, film je predovšetkým oslavou svojho názvu, čomu zodpovedá aj prekvapivý koniec. SPOILER: Haneke po onom drastickom zvrate mohol nechať Tritignata stoličou rozbiť okno a nechať ho ním vyjsť. Kto videl, vie, na akú slávnu scénu narážam. To by bol ironický záver:). Láska je ďalší Hanekeho film, ktorý hodnotím rovnako, pretože uznávam jeho kvality, psychologickú uveriteľnosť postáv a úprimnosť jeho podania, ale znova ma režisér nedokázal naplno emocionálne rozobrať. Občas sa film trochu vlečie a ak by bol o 20 minút kratší, na jeho vyznení by to nič nezmenilo. Jeho úspech na nadchádzajúcich Oscaroch je podľa veku akademikov absolútnou tutovkou. (10.02.2013)