Jelena

Pudový inštinkt chrániť mužské potomstvo, nech by bolo akokoľvek darebné je v Rusku prítomný od svetových vojen. Rozsiahlym množstvom padlých zdecimovaná samčia populácia spôsobila, že ženy sa boli nútené chopiť ťažkých remesiel (známe obrazy a fotografie úderníčok, baníčiek a žeriavničiek). A nie neúspešne. Synáčik do rodiny bol však v povojnových rokoch vítaný s veľkou slávou. Primerane nej bol hýčkaný a opatrovaný. Tak je to dodnes. Jelena v starostlivo komponovaných záberoch, prostredníctvom ukázania ťaživej dennej rutiny ženy v rokoch, ukazuje dôsledky tohto stavu. Matka všetkými silami opatruje dospelého synátora. Sám sa stal hlavou rodiny, no v skutočnosti je to len prerastené decko, nemajúce záujem čokoľvek meniť, veď mámuška sa postará. Spokojne čučí s rozrastajúcou sa rodinkou doma, popíja pivečko a sťažuje sa na drahotu. A čaká na prísun maminho dôchodku. A jej dôvtipu, s pomocou ktorého zabezpečí väčší obnos peňazí. (05.08.2013)

Sledování rodinných vztahů osamělých bytostí mě neoslovilo. Nadezhda Markina jako Jelena svádí svůj vnitřní boj, který ke mně přes sedm řad od plátna nedošel. Film uvrhne diváka do smutku, postavy jsou mu zcela odcizené, ale všechny nedostatky vynahradí hudba génia Philipa Glasse. Bez ní by některé scény ztratily svou intenzitu a naléhavost. (07.07.2011)

Chladný pohled na rodinné vztahy. Kontrast bohatství a chudoby, i vztahu otec - dcera a matka - syn. Hned úvodní záběr dá divákovi vědět, že má být trpělivý, protože režisér má na tento příběh dost času. Přestože mi u pár záběrů nedošel jejich smysl (ten mrtvý bílý kůň je fakt jako z jiného filmu), většinou mu dávám za pravdu. Herecké výkony jsou výborné, Philip Glass toho zase moc složit nemusel. Z té Serjožovy rodiny mi bylo na blití, takže konec byl značně divácky neuspokojivý. Ale těžko jsem mohl od Zvjaginceva čekat opak. (09.06.2016)

Po Návratu a Vyhoštění velký propad. Nejenom po filmařské stránce (Jelena je vlastně jen taková trochu lépe... no, hodně dobře natočená televizní inscenace), ale hlavně po stránce obsahové. Kdeže jsou ty zajímavé a fascinující postavy, kdeže je ta existenciální hloubka, kdeže je ta poetická syrovost... Jelena je (SPOILER) banální až nezáživné drámko o tom, jak se jedna hodná ale hloupá ženská snaží penězi svého bohatého starého manžela zajistit svoje líné, hloupé a naprosto zbytečné příbuzenstvo, aby všechny prachy neshrábla manželova cynická, nihilistická, drzá a rozmazlená dcera, která je ale paradoxně nejzajímavější a nejsympatičtější filmovou postavou. Ale zároveň taky nejvyumělkovanější, působí spíš jako karikatura než jako reálná osoba. Zato rodinka teplákových degenů z paneláku je vystřihnutá epesně. Celkově - jednou je to koukatelné a díky ruskému původu určitě i zajímavé, ovšem od třetího Zvjaginceva jsem čekal mnohem mnohem víc. Slabší tři. (05.06.2015)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)