The Gray Man

Začínali u menších komedií, stáli u zrodu kultovního sitcomu Zpátky do školy, dopracovali to až na pozici tvůrců v jeden moment nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Bratři Anthony a Joe Russovi se po druhém díle Captaina Americy chopili i pokračování s podtitulem Občanská válka, po rozdělení superhrdinů se poté chopili i opětovného sjednocení u Avengers: Infinity War a především Avengers: Endgame, které ve své době dokázalo na jistou dobu i porazit Avatara na pozici nejvýdělečnějšího filmu všech dob. Z bratrů Russoových se tak rázem stali tvůrci, kterým se v rámci Hollywoodu otevřeli velké dveře. Jejich po-Marvel éra sice odstartovala Cherrym, který dohrál na přílišné ambice a nejisté uchopení, přesto se snadno chtělo věřit, aby Russovi natočili další parádní podívanou. Když se náhle objevila informace, že se bratři chopí adaptace románu The Gray Man od Marka Greaneyho, který odstartoval úspěšnou knižní franšízu (příští rok se vydání dočká 12. díl) a jehož hrdina je přirovnáván k Jasonu Bourneovi či Jamesi Bondovi, očekávání se snadno začínají nabalovat. Zvláště při pohledu na fakt, že domovský Netflix projektu očividně věří, investoval do jeho rozpočtu 200 milionů dolarů (nejvíc v historii Netflixu) a již nyní se v počátečních zárodcích chystá jeden spin-off i přímé pokračování. Objevil zde ovšem Netflix skutečně zlatý důl? V samotném základu potěší, že se jedny obavy nenaplnili a The Gray Man skutečně nevypadá jako levné béčko. Vypadá jako film, na kterém je jeho rozpočet poměrně dost vidět, ať v rámci poměrně velkolepé akce, kterou tvůrci rozhodně nešetří či faktu, že zřejmě tučný šek donutil herce k tomu, aby si své role dokázali poměrně užít. Háček je ovšem v tom, že je akce sice velkolepá a především akční sekvence s tramvajemi v Praze patří mezi hlavní trumfy filmu, samotná akce ovšem v jádru dvakrát zajímavá není. Minimálně se rozhodně nezapíše do historie jako akční scény v Bourneově mýtu a ultimátu či nedávné trilogii John Wick. Stejně tak je ideální brzdit očekávání a nečekat, že Netflix skutečně vyrukoval s vlastní bondovkou. V porovnání s nimi totiž The Gray Man pořád hraje druhé (ve volném překladu béčkové) housle, což podtrhují i nepříliš dobré vizuální efekty.  V jádru totiž The Gray Man béčkem bezpochyby je, minimálně v jádru scénáře, který připomene béčka a vyvolá dojem, že by v podobném filmu mohli ještě pár dekád nazpátek hrát Sylvester Stallone či Arnold Schwarzenegger (i když tu scénář v součtu primárně slouží jako kulisa k spirále akčních scén). Jenže na rozdíl od podobně laděných béček působí The Gray Man v součtu poměrně rutinně. Ať už po stránce jakýchsi kamerových hrátek, střihu či samotné akci, která z velké části působí jako sázka na první dobrou. Z The Gray Mana se tak stává blockbuster, který jede na jistotu, nepokouší se žánr nikam posunout. Vtipné je, že 2 roky nazpátek na Netflixu vyšlo Vyproštění, které sice v porovnání s The Gray Manem vyšlo na směšných 65 milionů dolarů, režijně debutující kaskadér Sam Hargrave ovšem do výsledné akce dával větší energii a očividně i vyšší snahu. Netflix tak v součtu vyhodil 200 milionů dolarů za film, kterému tak trochu chybí vlastní IP. Výjimečnost, která předplatitele Netflixu nedonutí k zamyšlení nad tím, že ještě není ideální čas rušit předplatné právě díky filmům jako The Gray Man a případnému rozšířenému vesmíru, který se na filmu vybuduje. V tomto ohledu Netflix selhal. Russovi ovšem neselhali v obsazení. Ryan Gosling byl velkou neznámou, jestli má ovšem zrovna on tuto franšízu táhnout do budoucna, je to rozhodně šťastná volba. Gosling se ve své kariéře nikdy neprofiloval jako akční hrdina, zde se ovšem profiluje jako solidní akční tahoun, který do své role dává potřebné fyzično a zvedá naději pro budoucnost této franšízy. Dle slibů samotných Russových poté The Gray Man skutečně dokáže nádechem chvílemi připomenout druhý díl Captaina Ameriky, jen řemeslně a akcí o poznání méně zajímavější a především s Captainem Amerikou na obrácené straně barikády. Chris Evans tu skutečně hraje chlapíka, který by Steveu Rogersovi radost nedělal, v roli psychopatického kontraktora Lloyda Hansena je ovšem fenomenální a po Na nože Riana Johnsona dokazuje, že mu role záporných postav vůbec nedělají problém. V tomto ohledu potěší i casting různých vedlejších postav, Ana de Armas je ve finále stejně k zulíbání jako v 25. bondovce Není čas zemřít, Billy Bob Thornton opět jede na hereckou jistotu a mladá Julia Butters po výrazné roli v Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu dokazuje, že jsme pravděpodobně o této mladé herecké slečně ještě neslyšeli naposledy. Trochu zvláštně obsazen je ve finále snad pouze Regé-Jean Page, kterému jeho role zase tolik nesedne. Soundtrack Henryho Jackmana je solidní, v jistých momentech dokáže vzdáleně připomenout i ty nejlepší hudební Jackmanovy motivy z druhého a třetího Captaina Ameriky, v jádru jde ovšem o zcela jiný přístup, který chce chvílemi hudební motivy z klasických bondovek s modernějším hávem a je v součtu fajn. Kameraman Stephen F. Windon (Rychle a zběsile 3, 5-10) se poté snaží, sem tam se mu přeci jen přijde přijít s nějakým zajímavým kamerovým nápadem, těch ovšem v součtu skutečně není mnoho a nejvíc na hranu sil se v rámci kamery jde snad pouze ve zmíněné sekvenci v Praze.  Při pozorování poté dokáže dostatečně vyrušit očividná snaha pootevřít co nejvíce možných vrátek a už v počátku se snažit budovat široký filmový vesmír, kdy se ovšem přitom chvílemi zapomíná, že by primárně měl za něco start samotný start, kdy se teprve poté dá snadno uvažovat o dojení úspěšného produktu. Russovi se poté primárně opět jeví přinejlepším jako velmi schopní řemeslníci, kteří ovšem své lepší výkony předvedli u marvelovek. Platí to například o fyzických soubojích, které nepřipomenou to nejlepší z Winter Soldiera a Civil War či zmíněné epochálnosti akce. Diktát u Marvel Studios tak tehdy filmům Russovým přinesl to nejlepší možné ovoce, The Gray Man je rázem ten typ filmu, který dokazuje, že je kreativní kontrola někdy přeci jen k prospěchu věci. The Gray Man je tak v součtu především ucházející polotvar, který ovšem jakoby sám v průběhu vzdal snahu o to někoho posadit na zadek a donutit ho k nedočkavému vyhlížení přímého pokračování či spin-offu s Hansenem. K nedočkavému vyhlížení je ovšem potřeba velmi vydařená podívaná. Výsledné kvality The Gray Mana ovšem spíše vybízejí k opatrné zvědavosti a naději, že příště to snad dopadne lépe. Pokud by se v Netflixu někdo cítil z výsledného produktu vyloženě nadšený a věřil, že se skutečně vydařilo nastavit směr, který dokáže jít ruku v ruce s úspěchem bondovek, dost možná by mu nepomohla ani návštěva doktora Chocholouška..... (22.07.2022) (méně) (více)