Delicatessen
Delicatessen
Kamera:
Darius KhondjiHudba:
Carlos D'AlessioHrají:
Dominique Pinon, Marie-Laure Dougnac, Jean-Claude Dreyfus, Karin Viard, Ticky Holgado, Edith Ker, Rufus, Jacques Mathou, Howard Vernon, Chick Ortega (více)Obsahy(1)
Poetická černá komedie DELIKATESY je dlouho připravovaným celovečerním režijním debutem souznící autorské dvojice Jeana-Pierra Jeuneta a Marca Cara. Snímek je plodem práce skupiny nadšenců, milujících kinematografii a jako mnoho jiných před nimi toužících natočit film, jaký by sami chtěli vidět. I přes nízký rozpočet, omezující původní plány, se jim podařilo realizovat originální, vizuálně fascinující vizi, nabitou filmařskou energií a inteligencí, smyslem pro absurdní drobnokresbu, něžnou poetičností a přesnými brutálními gagy.
Příběh situují tvůrci do blíže neurčené budoucnosti, snad po nukleární katastrofě, mající ovšem četné znaky 30. a počátku 60. let (doba dětství autorů); kritici si pro označení tohoto stylu vypomohli termínem "retrofiction". Na zbořené periferii ční do noci starý činžák. Jeho majitelem je řezník, jehož krámek s delikatesami přes obecný nedostatek oplývá čas od času masem. Nájemníci-nakupující si to samozřejmě dávají do souvislosti s četnými zmizeními osob. Do domu přichází na inzerát jako domovník bývalý klaun Louison, jehož přítomnost ukončí krutovládu obávaného domácího a nastolí po věčné noci nový den. Ani tajemní trogloté, žijící v kanalizaci a chystající vzpouru, nemohou už zůstat neteční k událostem nahoře, zvláště když je půvabná řezníkova dcera Julie poprosí o pomoc pro Louisona, s nímž ji spojují milostná pouta. Něžný příběh o lásce, překonávající všechny překážky, vychází z tradice francouzského filmu (poetický realismus Juliena Duviviera a Marcela Carného, "předměstské" lidové komedie Reného Claira, něžné crazy Jacquesa Tatiho). Konfrontuje ji však s brutální realitou současnosti, odraženou v estetice a emocionalitě soudobého filmu (bratři Coenové, Peter Greenaway, Terry Gilliam).
Celý Snímek vznikl v ateliéru a hrají v něm málo známí herci, jejichž tváře a stylizovanost hereckého projevu ladí s bizarní atmosférou snímku. I přes četné přiznané inspirace ("Je to trochu tak, jako by se Marcel Carné díval na Spielberga, který zrovna viděl Gilliama, a ten předtím sledoval Leoneho...") je film originální vizí, jež je pro filmové labužníky skutečnou delikatesou. (oficiální text distributora)
(více)Videa (4)
Recenze (229)
Jak mě Galimatyáš rozčiloval tím, že v jistejch ohledech předvádí ódu na umělecký film, tak právě tenhle film je těmahle uměleckejma sračkama přecpanej jak prase před porážkou. Přesně jak to prase, co je na samotný obálce filmu. To se na to pak těžce kouká a ještě hůř hodnotí. Režisér má každopádně obrovskou fantazii. Natočit takovýhle film dokáže snad jenom blázen. ()
Vysoká škola bizaru. Těžko říct, o čem Delikatesy vlastně jsou, ale odehrávají se v tak podmanivém světě, že to vůbec nevadí. Občas jsem si však při sledování pomyslel, že snaha toho filmu být principielně jiný a originální úplně ve všem je tak okatá, až mu to škodí. Každopádně vizuální stránka je úžasná, režie oplývá množstvím zajímavých nápadů a často používaný humor má tak vysokou hodnotu praštěnosti, že se smíchu jednoduše nelze ubránit. Zajímavý zážitek. Horror movie of the year ()
Absolutně nevhodné pro ty, pro které musí mít film děj nebo být "o něčem". Absolutně vhodné pro ty, kteří se bez těchto "zbytečností" obejdou a nechají se rádi unášet sílou a poetikou obrazu, nekonvenčním humorem, v tomto případě i řádně opepřenými scénami. Úchylka, která rozhodně za nakousnutí stojí. ()
Delikatesy jsou mi bližší než Město ztracených dětí. Skvěle týpkovitě obsazené (potěší sledovat Jeunetovy herce v různých rolích jeho filmů) - zabydlené nejrůznějšími TYPY, které se neztratí (především mám na mysli řezníka Clapeta). Vztah Louisona (Dominique Pinon) a Julie - Clapetovy dcery (Marie-Laure Dougnac) je až dojemný. Scéna s brýlemi mi připomínala osleplého Woodyho Allena v Hollywood Ending. O vizuální stránce je asi zbytečné se zmiňovat. Tenhle film je pro mě klasika. Osobně nemám, co bych vytkla. ()
Že se lidi vzájemně požerou, se (alespoň v kinematografii) považuje za celkem jisté. Že je to však možno udělat s půvabem a šarmem, tvárně i výtvarně, s humorem i šarádou, to dokazují až Jean-Pierre Jeunet, Marc Caro a Gilles Adrien. Na rozdíl od jejich pozdějšího filmu (který jsem viděl dříve), jde zde všechno volně, ne(z)řízeně; prostě: na pilu, aby hrála, se nesmí moc tlačit. Pozn: Dal bych i pět hvězd, nebýt (skoro) poslední scény "honění prasete určeného na porážku", kterou bych raději viděl v Městě ztracených dětí, kde by toho zas tak moc nepokazila (v Amélii by mohla být dokonce i zábavná). ()
Galerie (56)
Photo © Miramax Films
Zajímavosti (3)
- Jean-Pierre Jeunet přišel na nápad kanibalského řezníka v roce 1988, když byl na dovolené v Americe a bydlel v apartmánu nad řeznictvím. Každé ráno odtud bylo slyšet zvuky sekání masa a hlasy. Jeunetova přítelkyně říkala, že se tam zpracovávají ostatní hosté a příště bude řada na nich. Jeunet sám také později řekl, že americké jídlo opravdu chutnalo, jako kdyby bylo "z pravých lidí". (Morien)
Reklama