Amélie z Montmartru

Poprvé to mezi mnou a Amélií skřípalo. Německý dabing mezi nás postavil Berlínskou zeď. Podruhé jsem to viděla v češtině. Porozuměla jsem, ale nechalo mě to chladnou a zapřísahla jsem se, že už nikdy více...Napotřetí jsem se s Amélií setkala ve francouzštině s anglickými titulky. Intenzivních 122 minut. Dívka, která si hraje s životem jako Medvídek Pú, který nemá sourozence ani kamarády v kouzelné catch me, if you can lovestory. Audrey Tatou, která z Paříže svou originální filozofií vytváří pohádkovou říši plnou nerudovských figurek, Paříž, která ukazuje,co se skrývá za úsměvem Mony Lisy. Scéna s polibky je jeden z nejvíce zneklidňujících milostných filmových momentů. Už když mu položí prst na rty... (26.04.2007)

Tohle se prostě neomrzí.. mmmmmmmmmmmm.. stačí ochutnat!! Tolik symbolů, tolik odboček, tolik nápadů, tolik zvratů, tolik kudrlinek, tolik citu pro atmosféru. Tvůrci se dokonale vyřádili, nabídli neuvěřitelně pestrou paletu zvuků, nálad, barev a emocí. Amélie byla svého času naprostý úkaz, okouzlila i mainstreamové diváky, kritiku dostala do kolen a zabrala čestné místo v kdejakých diváckých anketách. A vítěz MFF v Karlových Varech spolehlivě chutná i po letech. Zasněná servírka se rozhodla konat dobro i rozdat pár výchovných lekcí (třeba jistému zelináři). Režisér Jean-Pierre Jeunet u toho drží to neuvěřitelné tempo vyprávění, hudební skladatel Yann Tiersen jednoduše kouzlí. Ničím neohraničitelná fantazie bude mít pokaždé zelenou. Zázraky se dějí. (07.12.2005)

Povznášajúci kúsok polahody, ktorý zároveň nie je stupídnou moralitou, ako je to bohužiaľ u podobných typov filmov dnes temer pravidlom. Hudba, obraz a jeho variácie, okatá Amélia, - to všetko spojené do výsledku pohladiaceho stresujúce, zrýchlené duše dneška. Len sa zamýšľam na tým, či si zeleninár zaslúžil tak krutú pomstu od dievčaťa programovo konajúcej dobro. (28.10.2004)

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe... (31.01.2007)

Pvní film, který na mě tak zapůsobil, že to nemůže být ani možný. Audreyin úsměv je ten neúžasnější, který jsem kdy viděl (Tedy až po úsměvu mojí holky). Scéna se slepcem mě okouzlila, tak dokonale, že teď se snažím pomáhat všem, kteří potřebují naši pomoc a bez nás by nic nedokázali. Však sami uvidíte, až tento film, jestli se to filmem dá nazvat uvidíte. (23.12.2003)