Rozchod Nadera a Simin

Na jedné straně slyším, jak film nabourává předsudky vůči islámské společnosti a na té druhé řeči o tom, že takhle by si ty ženské v Íránu nemohly nikdy otevírat hubu, takže je to samozřejmě nereálná propaganda. Těm prvním bych doporučil, aby se na film podívali ještě jednou a pořádně a těm druhým zběžné prostudování toho, jak to v Íránu chodí. Z mého pohledu se jedná o solidní drama o dvou vzájemně se protínajících linkách. Ta první, která se věnovala rozchodu manželské dvojice, na mě neudělala příliš velký dojem, pokud nepočítám emotivní konec. Druhá měla ovšem něco do sebe. Sekvence před soudním úředníkem, který řešil z mého pohledu poněkud absurdní případ, byly výtečné a i když obyčejně nemám rád ukřičené výjevy, tak tady mě to vzájemné slovní napadání bavilo. Podle mě se tady nedá říct, že by měl film nějakou vypovídající hodnotu íránské společnosti, ale jako lehká dramatická sondáž funguje celkem slušně. 65% (19.03.2018)

Přiznám se, že nadšení z vlny íránských snímků, která se před pár lety přelila světovými festivaly a přiměla spoustu cinefilů mluvit o íránské kinematografii s bezbřehým uznáním, mi není vlastní a nad několika oceňovanými íránskými kousky jsem spíš krčil rameny, takže k oscarovému Rozchodu jsem přistupoval s opatrnou skepsí. Naštěstí zbytečně. Rozchod je neokázalé psychologické drama, které je na hony vzdálené polopatistické produkci amerického mainstreamu. Vyhýbá se přímočarému aktivismu, ale nenápadně, zato neobyčejně účinně, analyzuje systém prostřednictvím jedné rozpadající se rodiny. V evropském prostředí by se tenhle film mohl připodobnit k zásadním kouskům polské éry morálního neklidu. Chudoba, náboženský radikalismus a ženská otázka, nikoliv masový, ale pod rouškou institucí, konzervativních tradic a všeobecného pokrytectví neustále probublávající pocit frustrace z autoritářského náboženského režimu a kulturní izolace (hrdinka filmu se chystá emigrovat a je kvůli tomu ochotna obětovat své manželství a dokonce riskovat i odluku od své dcery). Malý velký film, který dokáže s chirurgickou přesností zasáhnout na citlivém místě a vyvolat silné emoce. Celkový dojem: 95 %. (06.12.2012)

Tak autentické herecké výkony všetkých(!) zúčastnených sa v európskych a tobôž nie v amerických filmoch len tak nevidia. Rozchod je právom ospevovaná dráma, pretože má v sebe množstvo momentov "ako zo života" a je úplne jedno, že sa odohráva v kultúrne "cudzom" prostredí, pretože ľudia sú vo svojej najhlbšej podstate taký istý. Krásny a smutný film zároveň, pričom celkový silný dojem ešte zvýrazňuje geniálny posledný záber... (02.08.2012)

Jeden z nejsilnějších zážitků poslední doby. Film žádné z postav nestraní a umožňuje divákovi identifikovat se s kýmkoli. Není to však "chladný analytický film", který jde na věc skrze odtažitý styl a enormní důraz na vytváření distance, ale naopak jde o snímek postavený na precizním scénáři, který nabízí hluboký ponor do psychologie postav, jež na plátně doslova ožívají a divák s nimi soucítí. Není to "pěkný" film. Svou intenzitou a realistickým vyobrazením životních problémů na mě naopak působil velmi rozkladně, protože se nesnaží diváka balamutit idealizovanými závěry, nebo jasně návodnými konci. (11.02.2012)

Když tenhle film běžel v kinech, s ledovým klidem jsem ho ignoroval - dílem kvůli zemi jeho původu, dílem kvůli tomu, že před ním tehdy nešlo nikam utéct. Když se ovšem po více než 3,5 letech od české premiéry naskytla možnost tento vysoce oceňovaný snímek vidět, zvědavost nakonec zvítězila (člověku to přece jen nedá, když je konfrontován s tou udivující přehlídkou ocenění, které tento film získal) - abych jen seznal, že kdybych ho ignoroval i nadále, o nic bych nepřišel. Snad za to mohla kulturní bariéra, snad moje neochota vyjít filmu vstříc, ale za sebe nakonec nemám problém napsat, že mě ten film nebavil a emočně zcela minul - ze vší té zatvrzelosti, která ze všech postav tohoto filmu dostova chlístá ven, se mi dělalo vyloženě nevolno, protože jsem člověk velmi svolný ke kompromisům, a do situace, která je ve filmu prezentována, bych se nikdy nemohl dostat (díkybohu, chce se dodat, a díkybohu ještě jednou - za to, že tam nemusím žít). A tak, jak se film víc a blížil ke svému závěru, jsem si uvědomil, že toto je přesně ten typ filmu, kde jaksi matně tuším, že normální reakcí na to, co se v něm děje, by asi bylo říct, že je to neuvěřitelná síla, ale osobně jsem to vnímal spíše zastřeně a místo toho se soustředil na nepodstatné píčoviny typu jaktože v tom filmu všichni doprdele jezdí peugeotem 206, jak zde mezi komentujícími jako jediný přede mnou upozornil ve svém komentáři kolega Anderton. A mimochodem, osobně bych se dost zdráhal tento film nazývat "konverzačkou" - to je žánr, který mám až příliš spjatý s euroamerickou filmovou produkcí. Za mě prostě naprosté nepochopení a vyloženě nechuť tento film náležitě docenit, jak by si možná po zásluze (?) zasloužil. Další íránské fimy si už asi budoucnu nechám v pohodě ujít. (13.09.2015)