Velký Gatsby

Baz zkrátka ví, jak na mě. Ano, příběhově to je hodně ploché, milovníci předlohy asi musí lézt vzteky po stropě a já se jim vlastně ani tolik nedivím. Má to ale přesně všechny prvky Luhrmannových filmů, které na mě vždy fungovaly a evidentně ještě nějaký pátek fungovat budou. Opulentní, záměrně balancující na hraně kýče a hlavně výtečná audiovizuální podívaná, kterou je nutné vidět na velkém plátně. Luhrman má propojení nádherných obrazů a nápaditého soundtracku stále v malíku a při kalících částech či songu Lany Del Rey jsem byl nadšen. Nepřišlo mi to ani nijak chladné a ty emoce fungovaly v některých scénách opravdu na výbornou. Herecky až na castingově nevhodně vybranou Carey Mulligan výtečné. Jen ten scénář je evidentně značně zjednodušený a malinké zkrácení stopáže by také neuškodilo. Luhrmann mě ovšem ani tentokrát nezklamal. (02.06.2013)

Great Gatsby NEMÁ duši jako předchozí kousky Baze Luhrmanna. To, že se látky chopil právě on, zaručovalo soustředěnou podívanou plnou atrakcí. Výbušný vizuální styl se dostavil i tentokrát. Jenže vedle toho všeho třpytivého třeštění tak nějak chybí příběh – tedy, on tu samozřejmě je (vypráví ho bratranec od milenky ústředního hrdiny kdesi v léčebně na popud svého psychiatra), jen působí s ohledem na předešlou Luhrmannovu tvorbu zoufale obyčejně. Žádná velká kavárenská intelektuální látka se, podotkněme, neodehrávala ani v předchozích tvůrcových zastaveních, ale tentokrát toho nefunguje víc. HUDBA znovu spoléhá na rozmanité moderní skladby, jenže hudební čísla v Moulin Rouge jsou jen jedny, a tady si to jednoduše nenotuje. EMOCE! Neudeří, neuhodí kladivem na hřebík. Už zmiňovaný PŘÍBĚH točící se okolo tragicky romantického hrdiny nemá potřebný náboj. Ne všichni HERCI se do látky hodili (kupříkladu Maguire nebo Edgerton). Infantilní soustředění se na formu brání tomu, abychom mohli sledovat vztah Gatsbyho a Daisy, který je bohužel zvláštní, chladný, nudný i banální. Nejedné scéně jsem nevěřil, nejednomu gestu zrovna tak. Jen pachuť v ústech bohužel zůstala. (25.08.2013)

Já mám pro tyhle filmy, kde hlavní hrdina je vypravěčem a vypráví nám příběh o svém či jiném výjimečném životě plných odhalení a zásadních okamžiků, trochu slabost. Asi jako většina běžných diváků. Však do této kategorie spadají všechny tři filmy z TOP 3 zdejšího žebříčku. Takové vyprávění spolehlivě vtáhne do děje asi tak během sekundy. Zároveň v poslední době věnuji dost času meziválečnému období a roaring twenties rozhodně patří mezi něco, co mě fascinuje. Velký Gatsby má samozřejmě ohromnou stylizaci, která se mi ale vcelku líbila. Je to kontrastní spojení syrové reality a zároveň úplného digitálního načančaného nesmyslu a kýče.  To se ostatně týká i hudby, která staví za sebou i do sebe hudbu dobovou i moderní. Něco podobného je k vidění i v novějším Babylonu Berlín, tudíž mě to ani moc nešokovalo (to jsem si odbyl už kdysi u Marie Antoinetty), ale, že bych zrovna miloval, když je ve filmu užita diegetická hudba zcela neodpovídající době, to tedy úplně ne. Herecky jde o vydatný zážitek, snad jen postava Nicka ztvárněná Maguirem nenabízí v tomto směru mnoho. Emoce na mě fungovaly. Čekání na hlavní postavu buduje napětí a odhalování její podstaty pro mě bylo zábavné. První půlka je opulentní show, která už mě pak trochu unavovala, zato v té druhé jde od chvíle, kdy se na plátně objevují všechny 3-4 hlavní postavy najednou, o skvělé romantické drama, které v mých očích mohlo nabrat leckteré vyústění a tudíž jsem byl v napětí až do samotného konce. (27.08.2024)

Tak Velky Gatsrac podle ocekavani neprekvapil doporucuju kazdymu kdo ma chut divat se na vic jak dvouhodinovou priteplenom nudu okorenou genitalnim vykonem bozskeho Leoparda Di Cardia nekdy si rikam ze je skoda ze Titanic nebyl doopravdy na svete by bylo o jednu hereckou tragedii min jinak puvodni film jsem nevidel asi ani neuvidim i kdyz je mi jasny ze bude asi o neco kvalitnejsi na tohle jsem padnul jenom nahodou abych v ramci vseobecneho prehledu mohl zase pozorovat jak se tu dalsi kokotarna dere do cervenych cisel no nic je to vas nazor nebo snad opiceni se? ja ten svuj rovnez vyjadril jasne... (18.05.2013)

Konečně se někdo nebojí smysluplně a s plnou parádou říct, jestli byl Gatsby opravdu velký, nebo ne. *** Filmů, které dovedou ve všech nuancích vystihnout klíčové dilema románu, a nadto je skrze svou interpretaci důsledně a divukrásně předvést, s neopakovatelnou grácií, po svém, není mnoho (napadá mě ještě snad Abrahámovo údolí jakožto specifický a podivuhodný komentář k Paní Bovaryové). *** Pokud tedy jde o obsah - kniha ani zdaleka není tak odvážná a vyostřená či vypjatá, má-li předvádět onen ambivalentní naturel páně Gatsbyho, a proto ve chvíli, kdy vyvstane otázka jeho velikosti, čili jakým člověkem vlastně byl, zda opovženíhodným bonvivánem a dandym, či nepochopeným géniem, čtenář je bezradný, protože bezradný a jaksi rozplizlý byl i román, způsobem podání, dotýkání se a popisování Gatsbyho... Naopak film vás v tomhle nenechá na holičkách - ale nerozhoduje za vás, nemoralizuje a nevysvětluje, nicméně dovede Gatsbyho vykreslit tak životně, smyslně, že něco cítit musíte, budete jím nutně dotčeni. Přestože je jen na vás, co chápete velikostí, tady máte živoucí materiál se rozhodnout. Až bych řekla, že tak nějak by to byl Fitzgelrald rád napsal, s takovým efektem, kdyby byl s to. *** A co se týče formy, Luhrmann tu velice překvapivě dozrál k uměřenosti - jeho v upřílišněnosti a přebujelosti až zastrašující nápady, jak vizualizovat sensualitu a emoce, živelná kreativita a mnohdy až hrůzostrašná megalomanie Moulin Rouge se tady nechávají zkrotit a ujařmit, a poslušně se podřizují ději příběhu, prožívání a konání jednotlivých postav, popisům dobových situací či dramatickým zvratům zápletky; režisér se už nenechává bezuzdně unášet, a o to silněji se může nechat unést divák. Kde Moulin Rouge bylo dílo rozpustně navržené a stvořené k donekonečna se vrstvícím labužnickým orgiím, kochání se a tonutí v opilých radovánkách, následných nevyhnutných mdlobách podroušeností, v závratných propadech do zlých kocovin a bolestivých zajetí v pobledlých, mdlých vystřízlivěních - a bylo zřejmé, že režisér si vybral téma, které mu dovolí ve stylu věčného kabaretu zahlcovat sebe i druhé neúměrností fantaskních, karnevalových výstředností a salvách panujících emocí -, tady je naproti tomu neúměrnost striktně (byť nepochybně s touže radostí) využitá pouze tam, kde logicky ilustruje přísnou interpretaci klasického příběhu velké literatury. Tím, že si Luhrmann vybral Gatsbyho, si na sebe upletl bič a zkrotil s ním svou sílu ke chvále výborně soustředěného, byť co do originality a dechberoucnosti technik a nápadů neméně překvapivého díla, jež nejúporněji působí svou silou právě tím, jak svou sílu zkušeně krotí a zase popouští. *** (23.11.2013)