Velký Gatsby

Tím problematičtější film, čím víc budete očekávat klasickou adaptaci klasické knihy. Nicka svět newyorské high society znechucuje a přitahuje zároveň. Svou ambivalentní pozici člověka nacházejícího se uvnitř i vně, člověka, který (ne)chce být součástí vyprávěného příběhu, si uvědomuje a nejen, že ji reflektovat dokáže – on ji ve vlastním zájmu reflektovat musí. Hluboce osobní vztah vypravěče k „jeho“ příběhu a postavám je zdůrazněn skutečností, že zpětné rekonstruování toho, kým vlastně Gatsby byl, pro Nicka představuje formu psychoterapie (podobně jako v Občanu Kaneovi představovalo snahu o nalezení pravdy pátrání po významu slova „poupě“). Vzhledem k nápadným náznakům, že Nick představuje Fitzgeraldovo alter-ego, stává se psaní (resp. pře-vyprávění) coby forma terapie jedním z klíčových motivů filmu. Také vztahová linie mezi Nickem a Gatsbym (nápadně vybízející ke queer čtení) je nakonec tou nejautentičtější a společně s terapeutickou rovinou vyprávění odůvodňuje dvojí zakončení filmu. ___ Podobně jako vypravěč, také Luhrmann s postavami soucítí a přitom je umisťuje do technicolorově nadrealistického světa velkých studiových filmů a tím mění na pouhé abstraktní ideje. Gatsby je zde pouhou esencí americké mentality (zarputilá, sebedestruktivní snaha dosáhnout určitého ideálu) a DiCaprio ho podle toho hraje. ___ Zvýraznění vyprávěcího rámce oproti knize (ve které Nick prostě vypráví a není podstatné, proč a ke komu) není samoúčelným pokusem vnést do příběhu trochu bulvárních podtextů – rytmizuje vyprávění (k „vystoupuvání“ z příběhu dochází v pravidelných intervalech) a ovlivňuje jeho styl. Zpočátku Nick, fascinovaný všemi novými podněty a mající potřebu rychle ze sebe dostat všechny dojmy, mluví o překot. Střihy jsou prudké a nečekané a záběry tak krátké, že je obtížné se v nich zorientovat (na každou větu málem připadá samostatný záběr). Kamera se nepřestává hýbat a ve větší míře než později ve filmu používá Luhrmann prolínačky, čím vzniká dojem, že se jeden záběr přelévá do dalšího. Obrazy se třpytí, oslňují nás sytými barvami a CGI efekty. Význam sirkovsky excesivní práce s barvami si uvědomíme později, kdy vyjde najevo, proč byla Myrtle charakterizována červenou a Gatsby modrou nebo proč je důležité vědět, jakou barvu má Gatsbyho auto. Stejně rozbujelá jako vizuální složka vyprávění je také zvuková stopa. ___ Volba songů představuje nejnápadnější (resp. nejhlasitější) spojku mezi dobou vyprávění a dneškem. Producentům soundtracku se přitom podařilo vybrat skladby, které si lze představit jako současné alternativy k hudbě, která byla populární v bouřlivých dvacátých letech, i když je v tom opět patrná jistá nadsázka (záběr na auto plné černochu doprovází drsný gangsta rap). Žánrově pestrý soundtrack nadto představuje dobrý prostředek k mapování náladových proměn, jež film prodělává. ___ Teprve poté, co se Nickovo vyprávění ustálí a zacílí na Jaye Gatsbyho coby muže zosobňujícího limity americké touhy po úspěchu, styl filmu se zklidní, zklasičtí. Záběry jsou delší, slovník vypravěče barvitější (s čím souvisí také fakt, že Nick začne namísto mluvení psát na stroji), nasvícení scén přirozenější. Společně se zpomalením tempa se mění primární inspirační zdroje. Zatímco hlučná a křiklavá první třetina těží z muzikálů Busbyho Berkeleyho (a řekl bych, že také z extravagantních francouzských velkoprodukcí od Marcela L’Herbiera a jiných poetických realistů), postupně se film přes odbočky ke gangsterce, k dobrodružnému nebo k válečnému filmu dostává ke kombinaci sociálního dramatu (Ecce homo!) a melodramatu. Vzhledem ke zdvojnásobení milostné linie jde však spíš o ironický komentář melodramatického žánru (nápovědou, že to celé Luhrmann nemyslel zcela vážně, budiž bazénový záběr z finále filmu, odkazující k prvním minutám jedné z nejkousavějších hollywoodských satir). ___ Vinou neživoucích postav, vinou přílišné opatrnosti, aby divák přesně pochopil, oč v příběhu běží, je Gatsby filmem emocionálně netečným a úsměvně polopatickým. Není však nekoncepční slátaninou pro milovníky hezkých třpytivých objektů a drahého šampaňského (jedné konkrétní značky), třebaže tak, zrádně, napoprvé působí ještě více než dřívější Luhrmannovy pokusy učinit minulost přítomností. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Bluntman, Psema, Davson (17.05.2013) (méně) (více)