Futurologický kongres

Satira s metaforami prekypujúcimi fantáziou, fantáziou prekypujúcou metaforami a šedou, krutou a vtipnou realitou. Šancu na komerčný úspech v tom moc nevidím a to je možno dobre. Len tak ten film niekde objaviť, zapnúť a nechať sa prekvapovať. Tak originálny, krásne divný film sa len tak nevidí. 90% …………… 2023: Čítam predlohu, film si ale už znovu nekuknem. Nechcem si to pokaziť. (26.01.2014)

Robert Nozick ve svém díle Anarchy, State, and Utopia píše o tzv. "experience machine"; stroji, který by nás ponořil do věčného snu. V této simulované realitě bychom nečelili žádnému utrpení, které známe z tohoto světa. Nozick následně dodává, že řada lidí by si život v tomto alternativním světě nevybrala, z čehož vyplývá, že potěšení nemůže být jedinou hodnotnou věcí v lidském životě, jak tvrdí například hédonismus. Futurologický kongres představuje dvouhodinový rozbor této myšlenky, který osobně nemůžu hodnotit tak vysoko jako ostatní. Ať už proto, že animovaná část na mě působí dějově roztříštěně a oproti hrané části i méně zajímavě, nebo jednoduše proto, že jako celek mě, narozdíl od jiných, Futurologický kongres téměř nijak emocionálně nezasáhl. (01.07.2013)

Metaforické exhibování, míchající chutě věčného mládí, náročnosti oddané, zralé mysli věcí Sirael. Slyšení vzpurné marionety s lidským přesahem. Svět pod hlavou točící se výhradně na hraně, animovaně. Tvorba předstíraných tvarů emocí na klíč. Sémiotické odkrytí zastíraných pleší. Odešla "životnost" ducha i duší, zůstala jen iluzivní hudba, povrchní salva, převlékající se existence dík ampulce uměl/eck/é inteligence... Obhajoba sebe sama, obhajoba herce jako živého člověka, který nevyšel z módy. Jeho zkušenosti, možnosti, energie, jsou těmi želízky v ohni, ingrediencemi kultury, a ne virtuální pocity, ony bezkrevné emoce aranžované figuríny, vytvořené technologickou pamětí doby, uchovávané pro zhýčkanou smetánku, zlenivělé publikum budoucí éry. (01.03.2017)

Áha, jakože umění. Po ten tklivý monolog Harveyho Keitela během skenovacího procesu to byla chuťovka. Říkal jsem si, tohle nebude ztráta času, to je dobrý, navíc Robin Wrightovou tajně miluju… no a najednou střih a všechno šlo do háje. Jedna halucinační scéna střídá druhou, sem tam se pomrkává na intelektuální menšinu nějakou tou myšlenkou, ale nic zásadního se prakticky neděje. A i tu Wrightovou mi sebrali. Bod za stylizovanou animaci a výtečnou hudbu, příště si ale raději pustím toho králíka Rogera. (02.08.2014)

Sunset Boulevard 21. storočia. Alebo Matrix, Inception, Ghost in the Shell, Paprika. Vlastne aj Metropolis. Le Congrès je koniec koncov ničím viac, než povrchne "komplexnou" aktualizovanou variáciou vyššie spomínaného, ktorá sa oddáva bujarým "one-of-a-hell-trip" hrátkam na poli čisto účelnej odosobnenej dystopickej vízie sveta veku X. Splývanie dvoch rovín reality, Langovská utópia života "tam hore" a vytrvalá ignorancia toho "sveta dole", veľké posolstvo ako pozadie pre čisto intímny príbeh jednej ženy. A metamorfózy herca prestupujúceho dekádami nezastaviteľného pokroku (motív, ktorý snáď nemôže byť klišovitejší). Revolúcia sa nekoná, Folman neprináša nič nové - okrem jednej jedinej veci. Keď sa pozornejšie zahľadíte na hore spomínané tituly, udrie vám do očí jedna vec - a to, že sú jasne rozdelené na filmy čisto hrané a čisto animované. Folmanov najväčší, skrytý úspech spočíva v úspešnom vymazaní tohoto rozdelenia v prospech funkčnosti zamotávajúceho sa koherentného systému realít univerza a vnútornej logiky filmu. Rovnosť týchto zložiek audiovizuálneho poňatia, zámerne hraničiaceho s grotesknou karikatúrou a miešajúceho originalitu s odpisovaním a výstrelmi naprázdno, neponúka nič viac a nič menej. Len jeden zvláštny trip, ktorý má istý, tu viac, tu menej funkčný presah. Ale vďaka jeho šialenosti v určitých momentoch a Robin Wrightovej, ktorá je rovnako uhrančivá v oboch podobách, je to miestami napriek všetkému takmer dokonalé. 90% (15.08.2014)