Nespoutaný Django

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %. (24.10.2018)

Bezzubé. Anekdotické sebestravující žertíky, skomíravý scénář, který dostává smrtelnou ránu do týla v nepropracované postavě Broomhildy, vracejí se tu v sarkastických bonmotech a skečích jinde už dávno lépe Tarantinem projednaná témata a recyklují se použité postupy (vzrušující moc rasové příslušnosti a postavení, opojnost a radost v násilí, nebezpečné dvojsmyslné konverzace). Postava ufňukané oddané pipky, která služebně sekunduje jednotlivým scénám, aniž by nabývala scelující charakter (je přestrašená, zbabělá a dětinská, ačkoli zároveň ji film představuje jako hrdou a vznešenou princeznu), podkopává celý příběh a film se o ni tříští jako parník o ledovec a se zející ránou se kvapem potápí. *** Nedovedu pochopit, proč Oscara za vedlejší roli nezískal Leonardo DiCaprio – od momentu, kdy se objeví na scéně, se všechno zlověstně rozzáří – jeho herectví, jako rafinovaná hodnota navíc, s níž se počítá, uděluje celému filmu ďábelskou kvalitu – vzhledem k tomu, jak málo funguje všechno ostatní, to skoro vypadá, že snímek vznikl tak bokem, aby DiCapriovi umožnil předvést tenhle virtuózní herecký výkon, aby mu dal prostor pro bravurní etudu, one-man show, na niž se pro mě celý film v podstatě zredukoval. Tarantina podezírám, že to narychlo sešil a předhodil světu jen proto, aby si zajistil dost času na nějaký skutečný majstrštyk, jímž byl plně zaujatý a pohlcený během natáčení téhle rychlovky. V tom případě se dost těším, protože tahle rychlokvaška a vejškrabek vtipně napovídá, že ten druhý film, k němuž se ve skutečnosti soustředily všechny síly a nápady během natáčení Djanga, bude fakt nářez. Takže to beru jako Tarantinovo ďábelské mrknutí, spiklenecké směrem k náročným, a jízlivé vůči těm, kteří se spokojili i s tímhle málem. (14.03.2013)

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy. (03.12.2014)

Kilo špaget rozvařených v deseti litrech vody, jen se špetkou soli s krvavým flákem a alespoň ucházejícím základem omáčky. Od mistra šéfkuchaře jsem čekal víc, zvláště, když west recept sám jinde využil už mnohem líp, než nakonec tady. Očekávaná jistota, která nevyšla, byť jde zhltnout a kdekoho zasytí. (25.01.2013)

Tarantinovou největší předností coby tvůrce byla vždy schopnost z prvků převzatých z filmů a žánrových kategorií určených pro velmi specifické diváky vystavět dynamickou a podmanivou podívanou pro široké publikum. "Django Unchained" v tomto ohledu představuje jeho mistrovské dílo, neboť pro dobu politické korektnosti revitalizuje motivy z šokantně nekorektních blaxploitation westernů a plantážových filmů. Více v recenzi pro Cinepur. (17.04.2013)