Až vyjde měsíc

Režijní svéráz Wes Anderson drže se svého nezaměnitelného tvůrčího rukopisu natočil další ,,jinou" komedii, tentokráte se rozhodl do posledního šroubku rozebrat a znovu po svém složit svět dětství. Motiv konstrukce a dekonstrukce jakoby předznamenával všechny jeho filmy v tak typickém nahlížení do nitra věcí (v Životě pod vodou to byla loď, v Darjeelingu s.r.o. kamera zase horizontálně putovala kolem průřezu osobního vlaku, tady se hned v úvodu kamera proplétá řezem obytného domu a v jednu chvíli si Wes neodpustí vtípek, když při kamerové jízdě projede kamera středem stolu a Bill Murray za ní zavře poklop vprostřed onoho kusu nábytku), v Moonrise Kingdom pak budeme společně nahlížet především do nitra dětských hrdinů. Pan režisér si s rekonstrukcí dětského světa skutečně vyhrál - většinou jde o svět klukovský (ale ten dívčí tu má díky hlavní hrdince také místo), jehož geneze je motivována generačně - jsem zhruba stejný ročník jako Wes a většinu těch věcí si pamatuji i z mého dětství, ač jsem ho prožil na druhé straně železné opony - okouzlení poetikou (skautského) tábora, všechno to stopování, vázání uzlů, vyvěšování vlajek, stanů ,,áček", rezonance indiánského světa, světa zálesáků, nádherných dobrodružných knih a především vší té romantiky (dívčí svět je zastoupen obsahem příručních kufrů mladé Suzy, kde prim hrají knihy a kazeťák). Wes Anderson buduje svůj film značně postmoderně - tak třeba koncept vševědoucího vypravěče, který je zároveň jedním z hrdinů filmu a uvozuje snímek svým obrazným komentářem, celý ten koncept hry, spiklenecké hry s divákem, v níž se ústřední dětští hrdinové chovají a hovoří jako dospělí, přičemž většinou jde o vystižení zaběhlých šablon typických pro běžné zautomatizované filmové zobrazení dané situace, prokládání snímku zpomalenými záběry, majícími až magické vyznění, zobrazujícími ale naprosto fádní věci a vůbec cizelovaná vizuální stránka. Tím nejdůležitějším je prostě STYL. Kdybych chtěl tvůrčí koncept Wese Andersona charakterizovat lapidárně, napsal bych nejspíš ,,vizuální hody". Zcela zvláštní kapitolu pak tvoří naprosto úžasná hudební složka - hudba tu má zřejmě nejdůležitější roli ze všech dosavadních Andersonových projektů. Ten rozhlasový pořad, kdy kdosi dětem vysvětluje princip a fungování klasické symfonie, použitý coby rámec filmu, si ze svého dětství vybavuji taky (a dobře také zapadá do Andersonovské dekonstrukční obsese), jde o míru soustředění, v dnešní piktografické civilizační éře spíše výjimečnou, film samý funguje na stejných principech jako symfonická skladba (navíc letmotiv fugy - útěku...viz komentář uživatele sta). Nepřehlédnutelná je samozřejmě také celková stylizace půle 60. let a hvězdné herecké obsazení, mimo stálý okruh herců, s nimiž Wes dlouhodobě spolupracuje (Bill Murray atd.), obsadil celkem překvapivě i Bruce Willise a Edwarda Nortona, kteří ovšem dobře zapadli do jeho konceptu, o dětských hercích nemluvě (Kara Hayward je naprostá teenage femme fatale)... Vynikající film, kdo ovšem viděl všechny snímky svérázného režiséra, dobře, ví, že nejlepším jeho filmem zdaleka není... ,,Jdu najít strom a pokácet ho..." (13.07.2012) (méně) (více)