Reklama

Reklama

Žid Vinz, Afričan Hubert a Arab Saïd bezcílně tráví své dny v betonovém prostředí předměstí a dávají francouzské imigrantské populaci lidské tváře. Nenávist, milník současné francouzské kinematografie, je odvážným, znepokojivým a vizuálně výbušným pohledem na čtvrti „banlieue“ na předměstí Paříže. (Film Europe)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (180)

dANo 

všechny recenze uživatele

Sila tohto filmu je v tom, že veci, ktoré popisuje a kritizuje sa pravidelne v Paríži vyskytujú a heslo "so far, so good..." vyvoláva zimomriavky hlavne pri pomyslení na to, čo sa v Paríži dialo nedávno (nepokoje v novembri 2005, či v novembri 2007). Sám som zvedavý, ako to vlastne dopadne, lebo nemám pocit, že sa tam niečo vyriešilo... Zaujímavosti: V jednej scéne sa Hubert rozpráva s Julie Mauduech a ona sa ho spýta, "či sa už niekde nevideli...", čo je pravdepodobný odkaz na film Métisse, kde obaja spolu hrali. ## Keď sa traja hrdinovia snažia "dozvoniť" Astérixovi, tak na jednom zo zvončekov je meno Cassell. ## V niektorých anglických jazykových mutáciách filmu bolo meno Astérix pozmenené na Snoopy, keďže popularita filmu zašla ďalej ako popularita komixov o Astérixovi. ## DJ, ktorý sa vo filme objaví v okne a remixuje skladbu "Nique la Police" od DJ CutKillera, je samotný DJ CutKiller. ## Režisér Matthieu Kassovitz so vo filme objaví ako postava mladého skinheada, ktorého Vinz, Hubert a Saïd zmlátia, ale Vinz ho nedokáže zastreliť. ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Ve Francii v roce 1895 díky bratrům Lumièrové vznikl počátek kinematografie, Francouz George Méliès se následně stal jedním z prvních režisérů současnosti a díky tomu je francouzská kinematografie dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších filmových trhů. Mezi nejslavnější francouzské filmy 21. století patří nejspíše Amélie z Montmartru či Nedotknutelní, ještě 5 let před počátkem nového milénia, přesně 100 let od premiérového promítání prvních filmů bratrů Lumiérových , ovšem vznikl jeden slavný francouzský film, který je dnes vnímán jako film, který v jednom ohledu přeběhl svou budoucnost. La Haine AKA Nenávist francouzského režiséra a scenáristy Mathieua Kassovitze proslavilo herce Vincenta Cassela, Kassovitz tehdy za režii snímku dostal ocenění na Filmovém festivalu v Cannes. Film, který částečně chtěl upozornit na násilí francouzské policie, Kassovitz při jeho tvorbě čerpal z vlastních zážitků a dokázal přitom předpovědět nepokoje ve Francii, které se odehráli až o dekádu později.   ,,La Haine attire la Haine - Nenávist plodí nenávist´´. Kassovitzův snímek je starší než Trainspotting a Klub rváčů, zároveň je krapet o poznání divácký vděčnější, přesto se stal pro jednu generaci prakticky stejně definující. Kassovitz měl za sebou předtím pouze jeden celovečerní film, tvorba La Haine se skládala z malé produkce a celé to má v jádru především punc komentáře vůči tehdejší francouzské společnosti. V tomto vizuálním podání samo hodně přidává rozhodnutí Kassovitze o černobílém formátu, v jistých momentech až dokumentární pojetí i přirozené výkony hlavních aktérů, kdy tento film odstartoval Vincentu Casselovi kariéru naprostým právem.   Snadno by se dalo říct, že je Le Haine zhruba stejně ,,zlý´´ film jako Klub rváčů, který především podněcuje k tomu nakopat hubu systému a následně ho ještě k tomu brutálně pomočit, stejně jako v případě tehdejších kritik vůči Klubu rváčů jde ovšem o krátkozraké souzení. La Haine reflektuje život na francouzském předměstí, kdy mladí muži dokáží reflektovat sociální situaci, zároveň sami tak trochu svým chováním narušovat systém, přitom všem jsou ovšem do jisté míry též pouze obětí systému, ve kterém vyrůstají. Francie má i dodnes pověst města lásky, dodnes je Paříž brána za jednoho z nejhezčích měst na planetě, La Haine jí ovšem sympaticky dokázalo prodat tak trochu v jiném světle a nakouknout pod pokličku. Divák se i díky tomu nemusí na Paříž nikdy dívat jako dřív.   Šlo sice o malý film, kamera Pierra Aïma ovšem dokázala být i v omezených produkčních podmínkách vynalézavá a vsadit sem tam na nějakou tu vtahující kamerou jízdu, která dokázala diváka přímo vrhnout do prostředí francouzských ulic. Do příběhu tři mladých lidí, kteří jsou skutečně plní nenávistí a při sledování se snadno vyvolává pocit, že jde skutečně o dokument, který pouze reflektuje postoje tří mladíků ke světu, do kterého se narodili, ve kterém žijí a který očividně v jádru duše nenávidí. Jde o vizuálně působivý zážitek, který představil jednu z nejpůsobivějších kamerových prací konce 20. století.   Jedná se skutečně o depresivní sondu, které přidává sílu i nevyhnutelné vyvrcholení, které spěje přesně k tomu, co stojí za iniciačním prvopočátkem celého projektu. Kassovitz se po celou dobu inspiruje například u Vertiga Alfreda Hitchcocka nebo Taxikáře Martina Scorseseho, aby nakonec došlo k nevyhnutelnému vyvrcholení, které je sympaticky někde uprostřed, striktně se nenaklání ani k policistům a ani k mladým výtržníkům, přesto má vyvrcholení události neuvěřitelnou sílu a snadno se dá při vyvrcholení říct, že to celé zašlo přehnaně daleko. Silnější pocit následně vyvolává až právě uvědomění si toho, že Kassovitz čerpal ze skutečných událostí a divák tudíž nesleduje čistou fikci.   Policejní šikana jako nástroj nespravedlnosti a drsný život na francouzském předměstí sloužili jako základ pro jeden zásadní film francouzské kinematografie, který skutečně možná krapet předpověděl nepokoje ve Francii z roku 2005, především ovšem dokázal reflektovat idealizovanou Francii z trochu jiného úhlu. Kassovitz možná již ve své kariéře významnější film nenatočil, díky Nenávisti se na něj ovšem jen tak snadno nezapomene..... () (méně) (více)

Reklama

borsalino 

všechny recenze uživatele

Skoro bych řekl, že ani nejde moc o film jako o sociologickou sondu do života mladíků žijících v chudinské čtvrti na periférii Paříže. Společně strávený čas s Vincentem a jeho parťáky ve mě však zanechal spíše hořkost z permanentní nenávisti ke všemu a ke každému v okolí, hledající jakoukoli záminku, aby si svou agresi mohli vybít, nejlépe pokud to lze svést na něco ušlechtilého. Co mě naopak oslovilo je Kassovitzova přímá konfrontace nenávisti produkující jen další nenávist a myšlenka, že teď je to pořád ještě dobrý, ale jednou za čas je všem vystaven účet. ()

YURAyura 

všechny recenze uživatele

8/10 V Parizi to vrelo, vre a bude vrit - a to nejenom kvuli tomu, ze se v ni francouzi pomalu stavaji trpenou mensinou... Pri nekterych zaberech mi behal mraz po zadech daleko vic nez u bubackych filmu - konfrontace sily s jeste vetsi pre-silou je opravdu pusobiva. Stejne jako kamera - vylet z DJ okna, trojice nad mestem. Humoru tu bylo pomalu, ale nasel se - "Nekteri policajti jsou dobri, ale mrtvy skinhead - dobry skinhead", "Je doma Asterix?" Cassel je presvedcivy jako usti bouchacky s niz dela ve sve dobre ctvrti dojem a i oba jeho sekundanti podavaji solidni vykon. Souboj gangu s policii zase zustal bez viteze. Nebude to v originale ale: WORLD IS OURS! ()

Aleee89 

všechny recenze uživatele

Nějak nevím, co k tomuto filmu říci více než to, že mě to prostě nebavilo. Zpočátku jsem příliš nevěděla, do čeho jdu. Nezkoumala jsem to. Dívala jsem se na něj kvůli imdb top 250. Nebylo to ničím objevné, ani zpracování mě příliš neuchvátilo (až na černobílou, která filmu dodává důraz a naléhavost), snímek dohromady nepojil žádný pořádný příběh, tak se mnohdy zdálo, že se to jen tak vleče a někam dovleče a ve výsleku se to nedovleče vůbec nikam. Prostě to kolem mě proletělo a vyšumělo do ztracena. Filozofické moudro o pádu bylo zajímavé, s hrdiny jsem se ale neztotožnila a jejich problémy mě nezajímaly, tudíž ani jako nositel životních pravd u mě film příliš nezafungoval. ()

Galerie (43)

Zajímavosti (14)

  • Většina hlavních postav je pojmenovaná podle herců. Vincent Cassel hraje postavu jménem Vinz, postava Huberta Koundého se jmenuje Hubert a postava Saida Taghmaouiho Said. (gjjm)
  • V jedné scéně říká Julie Mauduech postavě, kterou hraje Hubert Koundé větu "Už jsme se někde setkali, ne?" Toto může být odkazem na film Mathieu Kassovitze Métisse, ve kterém oba taktéž hráli. (ČSFD)

Reklama

Reklama