Tenkrát v Anatolii

Opravdu nevšední kriminální road movie o svérázu tureckého policejního vyšetřování a v druhém plánu o nesnesitelně těžkém údělu bytí intelektuála v takovýchto podmínkách. Velmi civilní, hyperrealistický, existenciálně laděný exkurz do turecké mentality a všednodennosti místa, kde ještě čas plyne jinak. Film bez hlavního hrdiny, což modifikuje koncept vyprávění, tvůrci tak záměrně řetězí řadu mikropříběhů, které postupně ozřejmují charaktery a minulost jednotlivých postav, tak trochu coby obdoba literární umělecké metody ,,románu-řeky" tu scénáristé tvoří jakýsi ,,film-řeku", film původně s úzkým (kriminálním) základem (rutinní vyšetřování jednoho násilného činu), který se postupně rozšiřuje a nabírá příběhy postav (v analogii jako když teče řeka). Leitmotivem je pak vyhoření, logické u povolání přicházejících běžně do styku s násilnou a zlou podstatou člověka. Od momentu objevení těla snímek dostává na působivosti a celkem graduje, řada situací pak paradoxně díky své absurditě (odvoz těla z místa, kde bylo pohřbeno, je maximální kafkárna, která dobře demonstruje rozdíl mezi Západem a Východem). Opravdu silný film, který ovšem měl být o půl hodiny kratší... (26.01.2015)

Tenkrát v Anatolii? Nuda v kině! První film, ze kterého jsem kdy na Febiofestu odešel, víc než dvě hodiny jsem prostě nevydržel. Úmorný cyklus "policie přijede a zase jede dál", prokládaný hovory v autě... jako postavit kameru ke stolu štamgastů nebo do vlakového kupé, vše se děje "realisticky" dlouho, jako by střihač místo své práce usnul. Přitom herci, obzvlášť doktor a zločinec, byli dobří, a některé vizuální nápady byly dechberoucí - rozsvícená auta jedoucí po zaprášené cestě. (27.03.2012)

Klenot tureckého filmu (ktorý v posledných rokoch príjemne prekvapuje) s potenciálom a atribútmi byť aj klenotom toho svetového, ktorému sa tiež zároveň podarilo dostať sa pred zrak divákov aj mimo ohrádku artového fanúšika (takmer 50k hodnotení na IMDb je slušné číslo). Odporcovia slow cinema a pomalého rozprávania buď preskočiť, alebo sa poriadne obrniť, pretože toto je takmer trojhodinová zmes dlhých statických záberov a nikdy nekončiacich dialógov. Nejedná sa o extrém razenia Béla Tarr, no "úvodných" 55 minút mohlo byť seriózne nahradených dvoma-troma päťminútovými scénami. Film okrem hlavnej dejovej linky chce riešiť aj iné, prevažne sociálne témy, zobraziť život v odľahlých oblastiach Turecka, a ten vytvára prostredníctvom konverzácií v autách, počas večerí, na planinách, v sadoch s jablkovými stromami. V závere sa tempo začína pomaly zrýchľovať, zároveň aj kadencia dialógov a ich varieta, škoda len, že až s príchodom druhej hodiny. Zdĺhavá spokojnosť, no spokojnosť. Dám určite opäť znova... (17.4.2021) (24.7.2022) (24.07.2022)

Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy u filmu viděl takhle výtečně propojenou a zároveň vzájemně vyrovnanou formální a stylistickou složku. Vyprávění neustále odsunuje jakékoliv větší pídění se po motivu kriminálního činu, nehledají se stopy, nejsou podávána hlášení, není tu perfekcionistická touha ukazovat policejní práci. Pátrací linií prostupují jednotlivé kontemplativní dialogy (o ženě, která věděla, kdy zemře) a kromobyčejné diskuze (večeře ve vesnici), a to i když jsou jakkoliv vůči sobě kontrastní, zapadají do sebe. Film vytváří specifický mikrokosmos znásobený „nehudební“ atmosféričností, kde všechno nahrazuje síla obrazu, spočívající v jemném, ale nikoli přehnaném užití detailů a neustálém přehledu kamery o všech osobách na place. Příkladná ukázka toho, co vše je možné vytěžit z vlastně úplně obyčejného příběhu. (01.05.2012)

Nuri Bilge Ceylan je výjimečný tvůrce s nesmírnou optikou. Nesmírně vtahující, až experimentální kamera Gökhana Tiryakia podaná citlivě a opatrně, jako v Zimním spánku - geniální třetí Ceylanova ruka. Tiryaki podává důležitou platformu pohybu kamery zblízka - snímá detaily - záběr na lámající se rostliny, tváře emocí herců, silného větru a odrážející se světla z bouřky, dokonalá scéna s dcerou starosty, která podává čaj (už její příchod je geniální, opatrně snímaná tvář dívky). Dialogy vybroušené a vtahující, které se postupem času rozkládají v příběhu (záhadná smrt nádherné ženy), ale i v našich myšlenkách (prášky na infarkt a jejich následek). Postupem času se Anatolie neskutečně drásajícím tempem stává dramatem, který vyráží dech. Závěr v pitevně mě odrovnal. (11.06.2017)