Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Scénárista a režisér Jean-Marc Vallée postavil vedle sebe dva příběhy o lásce a zodpovědnosti, které od sebe dělí čtyřicet let. Antoine (Kevin Parent) žije v roce 2011 zdánlivě ideálním životem. Je úspěšným montrealským dýdžejem, má krásnou přítelkyni Rose (Evelyne Brochu) a dvě zdravé dcery. Přesto se však stále nedokáže odpoutat od bývalé manželky Carole (Hélène Florent).
Druhý příběh se odehrává v roce 1969. Jacqueline (Vanessa Paradis) je svobodná matka, která žije sama se svým sedmiletým synkem Laurentem (Marin Gerrier), o kterého láskyplně pečuje. Laurent se narodil s Downovým syndromem, a nejspíš se nedožije třicítky. Jacqueline je ale odhodlána udělat vše pro to, aby její syn prožil kvalitní život. S Carole má společného víc, než by se mohlo zdát. (vesper001)

(více)

Videa (5)

Trailer

Recenze (105)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Ano, tady jde skutečně asi i o to, jak se komu podaří vložit se do filmu. Já (samozřejmě bohužel, protože jsem tím o ledacos přišel) jsem se do toho vložit nedokázal. Motivace obou částí jsem pochopil, a ne že ne, a jsem ochoten je i akceptovat, ale zpracování látky mi nějak nesedělo. Ambice byly nejspíš velké, ale nedotažené, roztřesené, roztřepené. ()

Psice 

všechny recenze uživatele

Film byl pro mě dost zmatečně sestříhán nehledě na to, že se odehrával ve dvou časových rovinách (což bylo snad to jediné, co mi dávalo smysl). Filmové úseky, které se odehrávaly v současnosti, pro mě byly dost nečitelné. Delší dobu jsem netušila, kdo je tedy vlastně ženou života hlavního hrdiny a co se stalo s jeho bývalou ženou. Prolínání vzpomínek, snových pasáží a současnosti, mě jen mátlo, a tak mi finále filmu přineslo úlevný pocit, že jsem konečně pochopila vzájemné vazby a posuny v čase … A že láska je i umět nechat odejít ze svého života milovanou bytost, to je po dvou hodinách filmu celkem nevalná pointa. Co mě ale na filmu dostalo, byla skvělá muzika - tady zvedám palec nahoru a přihazuji * ()

Reklama

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Zajímavě natočený (mix dvou časoprostorových rovin z nichž je dokonce jedna retrospektivní, vizuálně pěkné snové scény,...) dramatický film o lásce a životní předurčenosti, který nelze nedoporučit. 80% P.S. Vidím, že je můj komentář poněkud strohý (na mě až nebývalé stručný - přece jenom Café de Flore patří k filmům, které snadno prožijete ale těžko se o nich mluví), ale zážitek z filmu u mnohých z Vás, tak strohý respektive odměřený nebude. ()

coscarelli 

všechny recenze uživatele

Meganarez! Audiovizualna provokacia v dvoch prepletenych casovych liniach. Intelektualny strih, atypicka sosovka, skvely soundtrack vytvaraju v diele prijemne eroticke dusno, nevolnost na dusi a zrovnanie organov. A kto si to uziva a pyta sa, dozvie sa neskor v ramci vysypania pointy, ktora mna milo prekvapila a co som necakal. Asi neni som az tak chytry. Pre niekoho predvidatelne, pre mna velkolepa Valleho vianocka. ()

Traffic 

všechny recenze uživatele

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet. ()

Galerie (64)

Zajímavosti (2)

  • Film získal cenu Nejlepší kanadský film roku 2011. (vesper001)
  • Kaviareň Café De Flore skutočne existuje, nachádza sa na jednej z najdrahších ulíc v Paríži a za svoj názov vďačí rímskej mytologickej bohyni Flore. Vedľa nej sa nachádza ešte jedna kaviareň, ktorá s ňou súperí, podobne ako vo filme súperia dva príbehy. (hajner)

Reklama

Reklama