Sedm psychopatů

"Psychopaths sell like hotcakes," pravil před šedesáti lety Joe Gills. Jak vidno, náklonnost Hollywoodu k psychopatům od té doby jenom zesílila. Sedm psychopatů je originální postmoderní hříčkou (ke srovnání mě napadá leda Sonatine od Kitana), kterou zřejmě nikdo nedokáže okomentovat lépe než Martin McDonagh, který tak činí ústy svých postav. Hlavní přidaná hodnota filmu, neustálé sebereflexivní odhalování pravidel, podle kterých filmy o psychopatech (tedy značná část americké kinematografie) fungují, vyvolává pochyby, jak vážně tentokrát brát vážné momenty. Zatímco Bruggy dokázaly strhnout jako existenciální drama i brutální černohumorný thriller, Psychopati v žádném žánru nevydrží dost dlouho na to, aby měly scény patřičný emocionální efekt. Přechody od seriózní etudy na téma „vraždím lidi, ale jinak jsem taky člověk“ ke gore frašce jsou plynulé a herci zahrané v té správné poloze, kdy s nimi trochu soucítíte, trochu se jim smějete a tak trochu je chcete zabít. Jenomže ty přechody jsou neustálé a někdy přidávané zřejmě jenom za tím účelem, aby film ani na chvíli nešel s proudem a nepůsobil všedně. Kapka normálnosti v oceánu šílenství by přitom mohla dobře posloužit jako důkaz, že alespoň něco autor myslí vážně, jako záchytný emocionální bod, který film povýší nad úroveň zábavy pro jeden večer. Jakkoli jde o zábavu první třídy a mnoha úrovní, pyšnící se jedním z nejlepších (multi)žánrových scénářů od Hanebných panchartů. 80% (28.11.2012)

Jednoho (tady spíš každého jednoho) při námětu i při sledování Sedmi psychopatů napadne jméno Quentina Tarantina, ovšem ten se za prvé nikomu nevysmívá a za druhé jeho dialogy i postupně budované scény jsou navzdory povrchní podobnosti vystavěné jinak než McDonaghovy. McDonagh je i přes neotesanost svých postav evropský intelektuál, který viděl spousty filmů (to Tarantino taky), přečetl kvanta divadelních her, přelouskal moře knih a očividně prošel klasickým vzděláním, což dává jeho postavám v Sedmi psychopatech punc jakési paradoxnosti. Jsou to drsní gangsteři, nelítostní zabijáci, protřelí podvodníčci, ale zároveň v jejich vyjadřování poznáváte vzorce uvažování humanitních vysokoškolských studentů při zuřivých debatách nad pivem či panákem v ranních hodinách. A na jisté paradoxnosti, pohybu na hranici čistého experimentu a sofistikované pocty, chytrého a banálního Sedm psychopatů staví (soudě dle nelichotivých místních hodnocení) mnohem více než relativně čitelný McDonaghuv snímek V Bruggách. PS: McDonagh není žádný laciný napodobitel Tarantina, ale jeden z nejrespektovanějších současných dramatiků... to jen tak pod čarou pro některé místní ignoranty. ;) Více na Poznámkách. (23.08.2015)

Musím teda přiznat, že po prvních několika minutách jsem byla dost zmatená, jestli jsem si náhodou nepustila film od Tarantina, tam to zase lítalo - jedna mrtvola za druhou. Na Tarantinovky to sice nemá, ale i tak jsem se dost slušně bavila. Některé scény byli opravdu výborné, dialogy vtipné. Celkově mě to překvapilo. 4* Woody Harrelson prostě nemůže hrát nikoho normálního :D (26.05.2013)

Je MacGuffin károvej kluk, nebo je zkárovanej kluk McDonagh? Něco o tvůrčím bloku, možné symbióze pacifismu a násilí ve filmu a okřídlené frázi, že nejlepší scénáře píše sám život. Meta meta omeleta. Jen je trošku zvláštní, že se opovrhuje hollywoodskými zvyklostmi a přitom když občas něco probleskne z jejich intencí, přináší to nebývalé grády.. (20.11.2014)

Trošku slabší tempo, ale postupně se vše zlepší. Příběh je originální a velmi zajímavý, k tomu nechybí špetka humoru. Colin Farrel v roli scénáristy neměl chybu a k tomu psychopat Sam Rockwell, který roli zahrál velmi kvalitně. Ostatní vedlejší role seděli také, takže s hereckými výkony nebyl žádný problém. Nebýt tedy utahanějšího děje, tak se není o čem bavit.. 8/10 = 83% (26.01.2013)