Černý Petr

Černého Petra, spoločne s Láskami a Panenkou považujem za tri vrcholy českého obdobia Miloša Formana. Nie je asi najlepší, ale určite mi je generačne najbližší, veď Ladislav Jakim bol odo mňa o rok starší a Pavla Martínková o dva roky mladšia. A vo Vladimírovi Pucholtovi vidím viac podobnosti so mnou, než mi je to milé. Takže nemôžem byť k tomuto filmu zlý, aj keby som chcel. Je to dokument o dobe, ľuďoch, stereotypoch a bezvýchodiskovitosti. Dnes som si v tanečnej epizóde všimol aj dievčinu, ktorá v Konkurze narobila taký príjemný rozruch svojim Kapitánom. Plný počet hviezdičiek nemôžem dať, aj keď mám Černého Petra rád, pretože v niektorých momentoch strácal na tempe. (25.02.2012)

"Smím prosit?" - "Vždyť nehrajou.." - "A jo. Tak já přijdu eště." I dnes se najdou takoví jedinci jako Pucholtův výstavní tatar Čenda. Navíc kdo se nepotkal s pocitem lehkého ztracení na cestě životem, ten si pubertu neprožil. A právě díky tomu je tenhle zážitek z pozice nestranného pozorovatele taková pohoda. (04.01.2009)

Nerad bych, aby na mě Černý Petr zbyl. Nestalo se a to jsem s Milošem Formanem známou karetní hru hrál jen pomyslně. Zkrátka tyhle filmy nevyhledávám, kdy se mládež v totální totalitě bavila po svém, a všechno neslo punc autentičnosti. To je sice fajn, ale mě film musí bavit, v tomhle případě se to nestalo. Pro mě film, na který se podívám, a při vysokém hodnocení čekám přidanou hodnotu. Byl jsem znuděn nijakým dějem, podivně vyschlými dialogy a hercem v hlavní roli, který za celý film nezměnil výraz. Jeho poker face nebyl na místě, hráli jsme jinou karetní hru, ale evidentně soupeři nenesla karta. A soupeř si nezasloužil, abych ho nechal vyhrát. Návrat do šedesátých let nebyl pro mě. Černý Petr zbyl na Miloše Formana a spol. 40% (11.07.2012)

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2 (14.06.2012)

Nádherně politicky nekorektní doba, kdy se dívkám pracujícím v samoobsluze říkalo prodavačky a chlapcům kriplové. Ta léta, kdy jsme střídavě připomínali mládě skotu a orgán sluchu, byla jako geologie. Vzájemně působil tlak (rodičů, okolí) a čas (který jsme měli před sebou).. V principu neškodná generační třenice, za kterou jsem slyšel cvrlikat Papouška.. (13.03.2017)