Zátah: Vykoupení

Nekompromisně brutální procházka po schodišti jednoho domu, kde se logika a myšlení postav vypíná a zapíná, stejně jako hlavní záporák zapíná a vypíná světlo na jejich chodbách. Je Indonésie nový HK 80. let? Možná, ale tenhle film nemá v současnosti srovnatelného soupeře. Bolelo to a já chci víc. A vůbec se za to nestydím. (16.06.2012)

Dravé, přehledné a naturalistické souboje s velmi dobrou choreografií jsou prokládány velmi hloupými a špatně zahranými pasážemi, které se marně pokouší vysvětlit, co se vlastně děje a kdo a proč co dělá. Ty dramatické pasáže jsou skutečně tak špatné, že si nejsem jist, jestli je to tím, že jsou ti bijci skutečně tak špatní herci nebo je Evans skutečně tak špatný režisér. Ty dobré pasáže jsou totiž právě souboje, v nichž měl údajně místo Evanse prsty choreograf Yayan Ruhian. (21.03.2015)

Poprvé mě indonéská kultura udivila z hlediska hudby, respektive metalu, kdy jsem se dozvěděl, že indonéské metalové kapely jsou striktně fašistické. Když jsem viděl film Serbuan Maut neboli The Raid: Redemtion, zjistil jsem, že ti drobní Indonésané mají i sklony k docela brutálnímu a skálopevnému přesvědčování diváka, že mnozí místní jsou prostě neskutečně odolní lidé. Že mají místo pěstí buchary a žebra z ocele, a že v Indonésii se dají sehnat neskutečně kvalitní zářivky, které prostě neprasknou, ani když je narvete tomu malému hajzlovi do krku. Když pominu, že si z filmu odnese divák jen to, že fízlové jsou všude stejný svině, musím podtrhnout, že je to opravdu našlapané skvělými bitkami a přestřelkami. Jakoby se člověk ocitl uprostřed nějaké videohry. (05.06.2012)

Nemějte mi ty tři hvězdičky za zlé, ale asi vážně chci od filmu víc, protože i když režisér s choreografem pochopili, co všechno lze z herců vyždímat (a že to rozhodně překračuje všechny myslitelné meze toho, co jsme doposud viděli), ten děj na mentální úrovni herní arkády prostě ve druhé polovině sklouzne do bolestného stereotypu a vlastně se už jenom opakuje dříve viděné, navíc ten finální souboj tím notně tratí na atraktivitě taktéž, takže pokud budu chtít v hospodě nad tímhle rozjímat, mohutně si loknu při vzpomínce na fígl s ledničkou, ale zbytek bude jak z té levné hlášky „…víš jak ten týpek zřeže toho druhého, ne?“, což asi napovídá mnohé o tom, že podruhé už bych to regulérně protrpěl; vlastně těm, kteří tomu pálí plnou palbu tak trochu závidím. :) (29.05.2012)

Jako kdyby Jackie Chan vyměnil humor za brutalitu a natočil ho John Woo, kterého přestaly bavit pistole. Přímočaré akčňárny mě zkrátka baví a Zátah je naprosto ukázkový příklad, jak by to mělo vypadat. Film jde hned na věc, všechno působí opravdově, poctivě, na velké dějové kotrmelce není čas, jde o úplně jinou, krví  jaksepatří promazanou akrobacii, která zkrátka bere dech. Navíc to stísněné prostředí chodeb, schodišť a malých bytů přímo vybízí k tomu, aby se vymýšlely další a další způsoby, jak likvidovat hordy padouchů, kteří místy skáčou odevšud ve stylu nemrtvých z nějakého moderního zombie slasheru. Dříve než Zátah jsem viděl  ty filmy, které inspiroval (Dredd, Princezna, možná vlastně i ten John Wick), ale vůbec mi to nevadilo. (03.01.2023)