V zajetí démonů

Že se budeme bát jsme všichni věděli. James Wan natočil podobnou pecku jako Insidious, takže kdo má rád strach, určitě by neměl otálet s návštěvou kina a vyrazit. K naprosté dokonalosti opět chybí jen pověstný kousíček. Místy se mě zdálo jakoby nás pan režisér v určitých momentech trošku šetřil, protože několikrát hodně citlivě strašidelnou scénu utnul. Spíše se zaměřil na postupně budovanou atmosféru což se mu povedlo na jedničku. Závěrečné vymítání je snad první, které se mě kdy líbilo. (29.07.2013)

Takový ten učebnicový strašidelný horor, který se nikde zbytečně nezdržuje, kde hrůza nesází až tolik na lekačky a vraždy, ale na hodně pozvolné budování napětí až k akčnímu finále. Takový film se musí trpělivě oddívat, takže doporučuju nevyrušovat a na tu chvíli dát pryč mobily, nepauzovat, prostě odpustit si zlozvyky moderního diváka a vžít se do děje. V podstatě je to už stokrát viděné, ale to je problém hororu obecně, stále se jedná o kvalitní a mně hodně sympaticky obsazenou novinku. (23.10.2013)

Zvuková stopa filmu děsila i moji sestru, která vedle v kuchyni počítala limity, ale to, že jsem trošku řvala strachy (přece jen je noc a ten kravál ve filmu byl velký), mi nemůže zabránit v tom, abych se pokusila prohlásit, že film vlastně ve výsledku nic moc. Protože ta story je prostě strašně, strašně špatná. Samozřejmě jsem si vyhledala, jak že to s rodinou bylo ve skutečnosti, a ihned mě začaly napadat různé způsoby, jak by se podobná látka dala zpracovat. (Mezi jinými i bergmannovské drama, například. Černobílá. Matka v kuchyni hněte těsto. Musí se postarat o svou rodinu. Rodina musí vydržet. Políčky neviditelných rukou. Studené políčky a ji z nich pálí tváře. A znova. A znova. Otec ve sklepní dílně opravuje rozbité hodiny. Čarodějnice ho hladí po krku a zádech a představuje si samu sebe v manželské posteli. Pět dcer se k sobě tiskne v jednom pokoji, jsou oněmělé, po tvářích jim tečou slzy, zatímco slabé hlasy přesně za hranicí světla se dožadují pozornosti pro sedm vojáků pohřbených ve zdi. Deset let v tomto domě. Deset let čekání na boha.) A James Wan se samozřejmě vytasí s tak podružnou interpretací, až bych si přála ho někdy osobně potkat a nafackovat mu. Jeho (a tedy scénář napsali nějací dva jiní lidé, kteří by tedy asi taky zasloužili osobní setkání) verze okázale ignoruje jakýkoliv ze zajímavých a originálních prvků původního případu, takže nám vzniká bezpohlavní a nerozlišitelná říkanka podobná desítkám dalších, která žádnou nálepku "podle skutečné události" nikdy nemůže obhájit. Žádné ctění času nebo citlivost pro koherenci duchařského světa. Místo rozvíjení na místě přítomných motivů zanáší pozornost pitomými srdceryvnými problémy vyšetřovatelů. Damn, ale i ten sklad plný "věcí" by mohl být tak cool, kdyby vypadal a byl použit jinak. A teď už jsem tak rozčílená, že raději přestanu psát. (15.12.2013)

Jízda jako prase! The Conjuring rozhodně není bez chyb, ale protože je po většinu času mrazivý, děsivý a nejednou dokonce adrenalinový, leccos se mu dá odpustit. Třeba opět ten Wanův faktor humoru (tentokrát se o něj stará postava policisty) nebo úplný závěr, po kterém se divák může cítit tak trochu ochuzen. Jenže to předešlé atmosférické inferno prostě vítězí na plný čáře. A je mi fuk, že ve svý podstatě je to jen další bubácká duchařina o posedlém domě. Wan totiž opět spolehlivě děsí infarktovými lekačkami, houslovou hudbou a vypiplanou kamerou. Kráska Farmiga či "old school look" jsou pak jahůdkami na poháru. Že by nejlepší horor letoška? Dost možná. Počkejme si ale ještě na Insidious 2. P.S: Klukům z Moviezone za tenhle dáreček patří velký díky. (23.07.2013)

„Prachsprostá vykrádačka“ je dnes už takové obehrané spojení, tak se tedy inspirujme u našich yankeeských bratrů a převezměme jejich krásné a mnohem výstižnější „a patchwork quilt of suck“ – jsem hororový amatér s pamětí a všímavostí vychlastaného sklerotika a i já jsem zde objevila nestydatou, samoúčelnou slepeninu nejslavnějších motivů ze Stáhni mě do pekla, Paranormal Activity, Entity, Ptáků, nemluvě o celé struktuře Amityvillu a určitě mnoha dalších. K tomu můžeme přidat tunu klasických klišé a zblízka zabíraných lekaček. Mezi největší WTF patří počáteční soustředění jak na postupně čím dál vyjukanější rodinku (a lá zmíněný Amityville), tak na vyšetřovatele chystající se ve stylu neonoiru na svůj nejhnusnější případ, který je navždy změní – oba úhly pohledu spojené takhle dohromady mají vzbudit zdání komplexnosti, jenže od samého začátku zcela jasně směřují do jednoho společného bodu, aniž by se nějak ovlivňovaly nebo obohacovaly, a film tudíž mohl zrovna tak dobře začít ve čtyřicáté minutě. I ta nejslabší duchařská/pseudoduchařská/démoní epizoda Lovců duchů skýtá svižnější, intenzivnější a děsivější podívanou (plus i ten exorcismus mají Winchesterovi podstatně vymakanější). (03.08.2013)