V zajetí démonů

Viděla jsem to v kině, ale mám pocit, že kdybych na to koukala doma na počítači, tak i to užiju úplně stejně. Atmosféra se mě nijak nedotkla (=nebála jsem se, jen se asi dvakrát lekla), spíš než horor mi to přišlo jako thriller. (A jak tak koukám na žánr, trefila jsem se.) Bavilo mě to, protože to pro mě nebyl typický bezduchý horor s vymítáním ďábla. Tvářilo se to hezky „vědecky“. Až na pár výjimek se to obešlo i bez do-nebe-volajícího-kravského chování postav. Čekala jsem něco trochu víc, takže jsem při vycházení z kina cítila trochu prázdný pocit, cítila jsem se trochu „nenaplněně“ a nemá to nic společného s tím, že mi můj doprovod tiskl jen ruku… Není to špatné, ale ani nic z čeho by se muselo padnout na zadek. Ale našla jsem ve filmu chybu! SPOILER Když jde paní matka za manželi-vyšetřovateli, aby je požádala o pomoc, nechtějí jí věřit, že se u nich opravdu něco děje. Ale poté dál ve filmu je řečeno, že ti duchové se na ně nalepili, že s nimi budou všude a pořád, ať půjdou kamkoliv, že je jasnovidka vidí. Tak jak to, že nic neviděla, když za nimi přišla matka žádat o pomoc? Jen mi to tak vrtalo hlavou… (08.09.2013)

Zvuková stopa filmu děsila i moji sestru, která vedle v kuchyni počítala limity, ale to, že jsem trošku řvala strachy (přece jen je noc a ten kravál ve filmu byl velký), mi nemůže zabránit v tom, abych se pokusila prohlásit, že film vlastně ve výsledku nic moc. Protože ta story je prostě strašně, strašně špatná. Samozřejmě jsem si vyhledala, jak že to s rodinou bylo ve skutečnosti, a ihned mě začaly napadat různé způsoby, jak by se podobná látka dala zpracovat. (Mezi jinými i bergmannovské drama, například. Černobílá. Matka v kuchyni hněte těsto. Musí se postarat o svou rodinu. Rodina musí vydržet. Políčky neviditelných rukou. Studené políčky a ji z nich pálí tváře. A znova. A znova. Otec ve sklepní dílně opravuje rozbité hodiny. Čarodějnice ho hladí po krku a zádech a představuje si samu sebe v manželské posteli. Pět dcer se k sobě tiskne v jednom pokoji, jsou oněmělé, po tvářích jim tečou slzy, zatímco slabé hlasy přesně za hranicí světla se dožadují pozornosti pro sedm vojáků pohřbených ve zdi. Deset let v tomto domě. Deset let čekání na boha.) A James Wan se samozřejmě vytasí s tak podružnou interpretací, až bych si přála ho někdy osobně potkat a nafackovat mu. Jeho (a tedy scénář napsali nějací dva jiní lidé, kteří by tedy asi taky zasloužili osobní setkání) verze okázale ignoruje jakýkoliv ze zajímavých a originálních prvků původního případu, takže nám vzniká bezpohlavní a nerozlišitelná říkanka podobná desítkám dalších, která žádnou nálepku "podle skutečné události" nikdy nemůže obhájit. Žádné ctění času nebo citlivost pro koherenci duchařského světa. Místo rozvíjení na místě přítomných motivů zanáší pozornost pitomými srdceryvnými problémy vyšetřovatelů. Damn, ale i ten sklad plný "věcí" by mohl být tak cool, kdyby vypadal a byl použit jinak. A teď už jsem tak rozčílená, že raději přestanu psát. (15.12.2013)

Jak vidno, Wan si téměř veškeré své neduhy odbyl už v Insidious a kompletně se oprostil od všech rušivých elementů, které nepatřičně a zbytečně nabourávaly jeho komplexní auru. The Conjuring je totiž někde úplně jinde. Chytrý, skvěle načasovaný exkurz zpět do 70. let, s bravurně vykonstruovanou atmosférou a pomalým, staromilským budováním napětí, které jednoduše nepřestává pulzovat. Výrazně mu prospělo roztažení do dvouhodinové stopáže, díky čemuž se dokonale seznámíme nejen s postavami, ale i jednotlivými dílčími liniemi, které se dokonale doplňují v mrazivě kompaktním celku skvostného strašení. S výslednou atmosférou bravurně koreluje i Leonettiho jedinečně hravá kamera a Wanův soustavný nadhled či produktivní hrátky se žánrovými konvencemi a klišé. Za pár let bude The Conjuring oslavovanou klasikou. Nikoliv pro svoji originalitu, nýbrž přímo uhrančivou atmosféru ryzího strachu. A Joseph Bishara je jednoduše král horrorové hudby. (02.08.2013)

MÍRNĚ SPOILUJÍCÍ KOMENTÁŘ. Při sčítání mrtvých jsem došel jen k jednomu psovi, ale i přesto to bylo děsivé a nervydrásající. Trochu to postrádalo logiku (duch chtěl vyhnat lidi ze svého pozemku, ale na druhou stranu se jich prý držel jak klíště - divné), ale jinak mohu říct, že se to vážně povedlo. Žádný patos, přehnanosti, takové uvěřitelné, přistoupíte-li na tu hru. Sakra, nikdy bych si nepomyslel, že ještě v nějakém současném filmu uspěje ten profláknutý trik s vrzajícími dveřmi. Uf, kupodivu to platí stále a bylo to velmi nepříjemné. V tomto filmu vůbec funguje několik mnoho způsobů, jak strašit. Skoro bych se nebál říct, že tvůrci použili snad všechny. Dokonce i ptáci byli. Splácanina, ale mrazivá. Brrr, ještě teď furt vidím tu Blátotlačku, nebo jak se ta baba jmenovala, jak zírá ze tmy na ty děti. No fuj. Pět hvězd bez mrknutí oka. Ještě stále je mám suché. (24.05.2014)

raději sice dávám přednost subtilnějšímu strašení, dovedu si ale užít i tu kapkou rodinného sentimentu říznutou, nevkusně nadnesenou duchařinu, jakou se ukázal být The Conjuring. od režiséra Jamese Wana jsem po Insidious čekal alespoň několik "infarktových momentů", důsledněji promyšlenou mytologii i daleko hutnější atmosféru, kterou by v tomto případě podpořilo sevřenější vyprávění a snaha po citlivém ozvláštnění myriády motivů popůjčovaných z osvědčených klasik žánru. nicméně jak známo, hrůzu ve filmu i ve skutečnosti vzbuzují především intenzívní smyslové vjemy a struktura vyprávění se tak přirozeně jeví druhořadá ve srovnání s kamerou a hudbou a zvukem, přičemž právě v těchto oblastech se nacházejí největší přednosti The Conjuring. obvyklé budování napětí v průběhu celého filmu ustoupilo fragmentaci do dílčích scén s vlastní gradací napětí, z nichž každá nabírá na intenzitě ve srovnání s předcházející a dochází tak méně plynulému, zato však lépe rytmizovanému vývoji až k výživnému finále. film se ovšem může touto optikou jevit i jen jako chatrným scénářem nepřesvědčivě přemostěný sled scén usilujících pouze o bezprostřední citový efekt a v důsledku toho i jako bezvýrazný celek nezanechávající nijaký hlubší dojem. (02.08.2013)