Michael

Zralý, soustředěný a precizní debut castingového režiséra Jessicy Hausner a Michaela Hanekeho. Pověst, že se jedná o plagiát Hanekeho stylu je falešná. Schleinzer se svým mistrem nechal v mnohém poučit (prudký střih, chladná, analyzující kamera, televizní zpravodajství v podkresu), ale jde svou cestou. Zdaleka není tak chirugicky precizním patologem děje, nebojí se do něj ponořit, použít sarkasmus, více propojit události a nedělat jen úsečné hanekovské fragmenty náhody. Michael je strhujícím ponorem do abnormální normálonosti pedofila. Navzdory vyhrocenému tématu má uměřený a civilní tón, dokáže se vcítit a nemanipuluje. Hypnotický sled scén v závěru graduje a končí typickým střihem "do tempa" přesně ve chvíli, kdy končit má. Vedle Dresenovy Konečné uprostřed cesty jasný vrchol 46. ročníku MFF Karlovy Vary. (06.07.2011)

Celou dobu jsem si říkal, že je to velice dobrý hanekeovský art, doplněný o estetiku ošklivosti (prostředí, hlavní postava), ale pořád tomu do Hanekeho hodně schází. Navíc jsem pořád tak nějak tápal, jak by se to mohlo dále vyvíjet. Avšak posledních patnáct "zauzlovacích" minut naplněných hodně černou ironií mě přesvědčilo, že Schleinzer to měl sakra dobře promyšlené a je velmi nadaným žákem. (13.06.2012)

Jeden z těch filmů, po kterém jsem nebyla schopna slova a nejradši bych se na chvíli někam zavřela. Téma je už samo o sobě strašně silné, ale za způsob zobrazení si Markus Schleinzer zaslouží velké uznání. Mráz mnou projížděl od začátku do konce, velká síla tkví v neviděném, divák ani nechce vidět, co se děje za zavřenými dveřmi, popadnout dech má problém stejně. Na psychiku velmi těžký snímek, po skončení mi příjemně rozhodně nebylo a i přesto, že počet dialogů během filmu by divák hravě spočítal během chvilky, tak toho film vlastně dokáže říct obrovské množství. Snímek, který z paměti jen tak nedostanu a který bych navrhovala promítat povinně. Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků za hodně dlouhou dobu. (04.06.2012)

Všechno bylo precizně a na hraně ukočírované, ale stejně vás bude mrazit ještě dlouhou dobu po tak děsivém filmu. Jak struhadlo na moje srdce působil celou dobu, kde jsem se cítila strašně bezmocně a zoufale při vědomí, že takové osoby byly, jsou a budou a kde veřejnost o nich ani neví. Může to být váš soused, váš bratr, váš kolega, syn....hrůza. Vůbec nebylo zapotřebí množství slov, což byl velmi dobrý režijní tah. Nepodcenil diváka, ono opravdu není těžké domýšlet se i když v tomto případě jsem se tomu naopak urputně bránila. Markus Schleinzer je zřejmě i velmi dobrý psycholog, protože ten chlad a zrůdnost Michaelovy osoby na mě čišela z každého záběru. Konec byl také velmi geniálním tahem, přesto tenhle film už vidět znovu rozhodně nechci. (22.05.2014)

Portrét chlapíka, který vždy slušně pozdravil. __ Michael (2011) je za mě filmem, jenž má - pakliže již nic jiného - potenciál otevřít oči těm divákům, kteří si myslí, že není nepříjemnějších scén než scény explicitního násilí (kupř. bití, znásilňovaní). Ano, násilí jistojistě drásá divákovy emoce, horko těžko ho sledovat nezúčastněné, vnitřně se proti němu nebouřit, ale troufám si tvrdit, že existují i daleko více zničující obrazy; a právě oněch film hojně využívá. Jsou to ty obrazy, skrze které se normalizuje konkrétní perverzní (patologická) situace - kupř. když Michael rodičovsky vyveze Wolfganga do zoo nebo když spolu začnou skládat puzzle. Bez znalosti kontextu naprosto nevinné situace, avšak pro toho, kdo je s kontextem obeznámen příklad dobře ukryté monstrozity všednodennosti, nutící se tázat, kolik takových synů, bratrů a kolegů může být mezi námi. 75 % (27.07.2022)