Režie:
Bob FosseScénář:
Jay Presson AllenKamera:
Geoffrey UnsworthHrají:
Liza Minnelli, Michael York, Helmut Griem, Joel Grey, Fritz Wepper, Marisa Berenson, Ralf Wolter, Helen Vita, Ellen Umlauf, Pierre Franckh (více)Obsahy(1)
Život je jako schody na jeviště. Jen si nezlámat vaz. Jedno z nejlepších děl americké muzikálové tradice převedl do filmové podoby legendární choreograf a režisér Bob Fosse. Příběh o milostných vzplanutích několika hrdinů se odehrává v Berlíně třicátých let, tedy na pozadí nastupujícího fašismu. Britský student Brian si zde najde podnájem a vydělává si vyučováním angličtiny. Zamiluje se do lehkomyslné americké kabaretní zpěvačky Sally. Do jejich vztahu však vstoupí aristokratický boháč Maximilian, který svede oba dva. Zamilovanou dvojici vytvoří též obchodník Fritz a dcera zámožných židovských rodičů Natalia. A zatímco všichni prožívají své milostné trable, v ulicích německých měst dochází k násilnostem. Mládež v hnědých košilích organizuje svůj vlastní druh podívané, a na rozdíl od kabaretních umělců to myslí smrtelně vážně... (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (151)
Inovativní muzikál s nadčasovým poselstvím, jehož kabaretní rámec důvtipně prostupuje tkanivem příběhů, pootvírá možnosti jejich jiného rozumění a uzavírá se jen zdánlivě - právě tak jako scénická férie. Písničky zdaleka nedoznívají a divadlo se hraje i v hledišti a na ulicích. Předstírání, podvádění či sebeklam v osobním životě předznamenávají panoramatické národněsocialistické sebeobelhávání celého národa (které přesně charakterizovala Hannah Arendtová v knize Eichmann v Jeruzalémě). Propad do divadelnosti co existenciálního modu v devatenáctém století se v těchto letech ještě prohlubuje vyznáním lži jako pravdy, v jejímž jméně se smí spáchat jakýkoliv zločin. Kabaret co protipól Wagnerovy opery, dezinterpretovaného hudebního emblému této quasi-kultury, se paradoxně jeví jako pravdivější než zneuctění klasiků i (veřejný) život sám. Obnažuje tělo v jeho groteskní animalitě jako nástroj rozeznívaný neovladatelnými emocemi a kontrastuje se strohým stejnokrojem davu (skvěle vystiženým venkovskou veselicí, v níž je každý vesničan oděn právě jen tou svou uniformou – a s ní ztotožněn). „Willkommen, bienvenue, welcome / im Cabaret, au Cabaret, to Cabaret.“ ()
Kabaret se svými obscénostmi, frivolnostmi, jízlivostmi a (skvělými) oplzlými písničkami na jedné straně - a na druhé zlidovělá píseň romantická píseň opěvující rozkvetlou louku a na ní pasoucího se srnečka, třpytivou zeleň lip a Rýn směřující k moři, dítě v kolébce a včeličky na květech atd., a mezitím a na konci "nastane ráno a svět bude můj, der morgige Tag ist mein. Je to lyrické až úderné, pikareskní až nacistické, krásný příklad německého romantismu, z kterého nacismus čerpal (svoji sílu). (Čekal bych zu spíš písničku Hanse Baumanna ,Es zittern die morschen Knochen - Už se chvějí zpráchnivělé kosti‘ s proslulou větou: "Denn heute gehört uns Deutschland und morgen die ganze Welt - Dnes nám patří Německo a zítra celý svět", ale v době filmového příběhu, předpokládám, že kolem roku 1932, se místo "gehört uns" zpívalo "da hört uns" - bude nám naslouchat.) Pozn.: Film glosuje i Slavoj Žižek (Nepolapitelný subjekt) poznámkou adresovanou pseudointelektuálům. "Nacistická ‚Událost‘ [převzetí moci, na rozdíl od ruské revoluce] je estetizované divadlo, padělaná událost, která je ve skutečnosti neschopná učinit konec dekadentní a ochromující slepé uličce. Přesně v tomto smyslu je obvyklá reakce [podmanivá svůdnost] na nacistickou píseň z filmu Kabaret správná ze špatných důvodů; nechápe, nakolik naše předchozí cynická záliba v dekadentních kabaretních písních o penězích a sexuální promiskuitě vytvořila pozadí, které nás učinilo vnímavými k působnosti této nacistické písně." ()
Naprosto skvělý a úžasný muzikál s jedinečnou dobovou atmosférou, při níž člověk úplní cítí ten nastupující fašismus na vlastní kůži. To vše je umocněno skvělou hudbou a výbornými hereckými výkony v čele se známou herečkou a zpěvačkou Lizou Minnelli. A opět jedna scénka vstoupivší do historie : když mladý nacista zpívá procítěně písničku "Tomorrow Belongs To Me", která tak nenápadně začíná a tak emotivně končí (na téma, že svět patří fašounům). Tuhle písničku prý dokonce v Německu z filmu vystřihli, aby její sugestivnost nevyvolala nežádoucí emoce mezi lidmi. ()
A opět projekce ze zlatého fondu světové kinematografie v Aeru... Špičkový muzikál z doby Berlína 30. let. Působivý příběh o lásce s živelnou Lizou Minnelliovou v hlavní roli ( musíte si jí zamilovat ). Na filmu si mimo písní ( které reflektují společenské změny ) a špičkové choreografie cením i vykreslení postupného nástupu nacismu k moci ( Výborná scéna se zpívajícím mladým náckem ) až z toho jde trochu strach. ()
Já takovej druh filmů nemám moc rád - kde jsou takový šarády a zpívání. Ale teda myšlený to nebylo vůbec špatně. Obzvlášť si dovedu představit, že v době, kdy to bylo natočený, to mělo celkem zásadní pobuřující reakce (kvůli tomu přístupu k sexu, chlastu a všemu). Navíc je v tom docela dobře zakomponovanej odpor k náckům. Liza Minnelli podává přes svůj neobyčenjě škaredej vzhled (kterej se s přibývajícíma rokama ještě víc a víc zhoršil) zajímavej hereckej výkon, hlavně ty výrazy v obličeji při tom zpěvu (hledal jsem nějaký chyby prozrazující, že to nezpívá přímo před kamerou na živo a bylo to fakt těžký). A ten konferenciér byl záživnej. Takže trauma z toho nemám, ale psa bych v dešťu pro to do půjčovny už asi neposlal. Ani kdyby bylo hezky. Památnej dialog: "A proč s ním teda nešoustáš?" "Šoustám." "Já taky." ()
Galerie (76)
Photo © American Broadcasting Company (ABC)
![Kabaret - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/162/102/162102906_4ae7ca.jpg)
Zajímavosti (35)
- Jean Rossová – na ktorej bola založená postava Sally Bowlesovej (Liza Minnelli) – sa k filmu vyjadrovala ambivalentne. Cítila, že zobrazenie Berlína 30. rokov "bolo celkom, celkom odlišné od reality". (Arsenal83)
- Mark Lambert odmítal účast na natáčení, protože si nechtěl nechat obarvit vlasy na blond. (Terva)
- S týmto filmom dokázala Liza Minnelli dosiahnuť niečo, čo jej matka Judy Garland nikdy nedokázala: vyhrala cenu Akadémie. V skutočnosti sa v tlači špekulovalo, že Minnellin Oscar bol možno len odškodnením za to, že Judy bola po všetky tie roky ignroovaná. (Arsenal83)
Reklama