Dvě ďábelské oči

Film two evil eyes neměl, bohužel, vzniknout jako projekt dvou velikánů horroru, nýbrž jako Argentův projekt složený jen z jeho povídky. Romero totiž zklamal na plné čáře. Jeho půlka mi přišla jako vystřižená kopie dílu z Příběhů ze záhrobí okořeněná seriálem Věřte nevěřte. Reputaci snímku aspoň zachránil tradičně dobrý Argento, ikdyž i u něj jsem se ze začátku váhal díky snové sekvenci a příšerně přehrávající herečce v úloze Anabel. Ještě že měla Černá kočka esa v rukávě v podobě výborného Harvey Keitla a Toma Saviniho(efekty). Ve výsledku: Případ pana Valdemara (1,5*) + Černá kočka(3,5*) =2,5* (04.05.2009)

Když si tak pročítám komentáře, tak koukám, že na mě ten film působil přesně naopak než na většinu diváků a divaček. Já bych to totiž úplně otočil. Romerova povídka mi přijde hodně povedená, krásně houstnoucí atmosféra, dobrý masky, trochu té krve, mrazivý (povedený) český dabing. Povídku jsem předtím neznal, ale byl jsem mile překvapen. Zato Argentovu povídku jsem poprvé vůbec nedokoukal a teď na podruhé jsem u ní dvakrát usnul. Je to nehorázná nuda. Navíc, Poa jednak moc nemusím, ale hlavně, jeho nejzprofanovanější povídka, právě Černá kočka, která byla zfilmována nesčetněkrát a objeví se v takřka každém výběru Poeových povídek, mi už pěkně leze na nervy. Nechápu, že si podobný status vydobila zrovna tato nijak povedená povídka. Argento svou část pojal naprosto nezáživně, zdlouhavě, nudně, místy až protivně (jestli jestli je hercům v Romerově povídce vytýkán špatný výběr, tady možná není špatný, ale srali mě v té povídce skoro všichni s Keitelem v čele). Vůbec to nezachraňuje ani těch pár dobrých scén a záběru (sekáček na maso, kočka a její koťata). Právě na Argentově povídce se nejlépe zračí největší problém filmu a to je jeho zdlouhavost a zbytečné natahování povídek, kdyby zkrátili jejich stopáž, přibrali dalšího režiséra (Cravena, Hoopera, Carpentera?) a přidali třetí povídku, mohlo to celkově dopadnou mnohem lépe. Takže Romero za 4*, Argento za 2*, film obecně za 3*. (04.09.2011)

Docela o ničem.. Romero to vyloženě prokaučoval- jeho povídka je slabá, nevýrazná a já moc nemusím A.Barbeau. Argento je na tom o poznání lépe, dokázal do toho vpašovat více odkazů na Poeovu tvorbu, má k ruce lepší herce, ale pořád je to takové nějáké humpolácké a přes svou jednoduchost bych řekl překombinované. S Poem je to prostě těžké, už je to staré, samo o sobě to už moc neděsí (pokud to nevezme do ruky někdo tak osobitý jako Švankmajer) a převody do moderních adaptací většinou nedopadají bůhvíjak zdařile (protože ať se na to nabalí cokoliv, pořád to je v základu většinou jen jeden disturbing nápad, který tenkrát fungoval jen proto, že to Poe uměl správně napsat.) (05.11.2014)

První povídka je podle mě trochu slabší. V některých chvílích je zbytečně natahovaný děj. Musím říct, že tuto povídku už kdysi zpracoval Roger Corman. Romero nám ukázal, co se může stát s člověkem v hypnóze a hlavně jde o takové poučení, že s chamtivostí dojdeš leda do hrobu. Ve filmu bylo pár laciných lekacích scén, které se daly předvídat. Nicméně by to nebyl Romeo, aby do svého filmu nepřidal trochu zombíků a gore scén. Hudba byla v souladu s dějem, takže na ní nemám skoro žádné připomínky. Jen herecké výkony mě moc nepotěšily. Zato Argento se celkem vytáhl. V jeho příběhu jde o skloubení fyzického a psychického násilí, které je vyvolané fanatickou nenávistí k černé kočce. Už úvodní scéna s mrtvou ženou a kyvadlem byla slušná a co teprve postupná přeměna hlavní postavy z milujícího a pracovitého muže na násilného psychopata. Harvey Keitel se své role ujal naprosto skvěle. I díky němu si myslím, že povídka Černá kočka předčila první povídku v hodně směrech. (01.07.2008)

Romerova část: Romero opět dokazuje, že napětí budovat umí, stejně jako efektně používat laciné lekačky. A navíc si sem svým způsobem propašoval své oblíbené zombíky a přiměřenou porci gore. (4*) Argentova část: Argento jako by nebyl ve svém živlu a nedaří se mu jak napětí, tak přetvoření neškodného fotografa v šílence, kterého Harvey Keitel zahrál ne zrovna nejlépe. Vše tak zachraňují typicky argentovské momenty. Poznáte je snadno, většinou se v nich vyskytuje krev a ostrý předmět. Závěr je velmi špatný, z hlediska diváckého pochopení ba přímo zoufalý. (2-3*) (06.10.2007)