Gang Story

Marchalův styl mám moc rád, jeho díla jsou skvostně prostoupena melancholií a jakousi marností života. Přestože Les Lyonnais je poněkud na štíru s emocemi a vůbec celkovým vyprávěním příběhu, já se zkrátka zase nechal strhnout podmanivou hudbou a některými skvělými scénami trademark Marchal. Takže jedna hvězda navíc za to, že si Marchal stále jede tu svojí pochmurnou ligu. (22.09.2013)

V súčasnosti je už pomerne veľkým problémom zapnúť si televízor a nenaďabiť na nejaké strieľanie, výbuchy, naháňačky na autách, oplzlosti a pod. A pre mňa, ako filmového diváka vzniká problém sa v tom mori násilia orientovať, hľadať, čím sa jedna gangsterka odlišuje od druhej, v ktorej je realistickejšie znázornené zabíjanie, v ktorej sú rafinovanejšie podrazy a vystupňované napätie. A v tejto gangsterke bolo zvláštnosťou, že postavy gangu boli Cigáni. Nie síce takí, ako tí z východoslovenských osád, ale Cigáni, ktorých pôvod sa v činnosti gangu prejavoval najmä v ponímaní cti, vynaliezavosti v krutosti a dôslednosti v pomste. Napriek tomu si ani túto gangsterku asi dlho v pamäti neudržím. (15.05.2014)

Alespoň, že nějaké ty jistoty (na světě) jsou: „The sky is blue, water is wet, women have secrets a .....O. Marchal má tyhle syrové krimi v malíčku a (nikdy?) nezklame. Tentokráte z pohledu druhé (gangsterské) strany, navíc bez (své) herecké stálice a jistoty v podobě D. Auteuila, za to s charismatickým G. Lanvinem (takže „kus za (poctivej) kus“). Ostatní tj. sy(u)rovost, přímočarost ,vizuál (filtry).... vše při starém (dobrém). Jednoduše žádné zbytečné odbočky, přímý tah na branku, přičemž tenhle „spící tým staré gardy“, (co má na pomyslném žebříčku osobních hodnot na velmi vysoké (nejvyšší) příčce přátelství (alespoň někteří z nich), si vás (hned zkraje) lehce získá na svoji stranu a nepustí až do závěrečného rozhřešení. P.s. jen nějak nejsem sto pochopit, ty neustálé narážky na Kmotra. To, že jednomu z hrdinů přistál v posteli „present“ (resp. nabídka, která se nedá odmítnout) v podobě koňské hlavy a zde si sebou dotyční vezmou „na přátelský pohovor“ (pro zvýšení motivace k navrácení paměti), hlavu lidskou, ještě nutně nemusí (a také neznamená), že jde o stejný typ snímků. Stejně tak tvrzení (resp. holé konstatování) uživ. Rob Roy je lehce nešťastné, leč chápu, co tím myslí. Podobnost jednotlivých snímků „made in France, factory Marchal“ není čistě náhodná a otázkou zůstává (pokud nadále pojede v zaběhnutých kolejích), kdy se to divákovi začne přejídat, přičemž každý máme tu hranu „trpělivosti“ nastavenou jinak. Mě to (prozatím) nadále baví. V neposlední řadě „není (pásová) výroba jako (pásová) výroba“. Znám mnohem horší....... (10.10.2012)

Solidní francouzská kriminálka, která naprosto perfektně splňuje podmínky, jaké Francie uvalila na krimi filmy v minulosti. Jen mi vadil způsob vyprávění příběhu, který přeskakuje z minulosti do přítomnosti, jak čerstvě nakoupenej hopík po pokoji. Taky jsem měl pocit, že ve filmu nejsou brány tolik ohledy na city, jako jinde. Je to jednoduše neuvěřitelně syrový téma, kde Gérard Lanvin předvádí perfektní výkon, kterému ale chybí jedna důležitá věc. A to ta, že bych za těch 102 minut měl k ní něco cítit. A tak když pak následoval závěr, který byl francouzsky brutální, měl jsem z toho takový divný pocit, že i když se to tváří na klasickou francouzskou kriminálku, pořád tomu chybí ty emoce, který bych potřeboval. (11.10.2012)

Gangsterka odkazující kamsi k Melvilleovi ilustruje několika způsoby hlavně to, že se už nikdy nevrátí pohádka [relativního] mládí [francouzské kinematografie]. Retro coby připomínka lepších časů se mi vzhledem k tomu běžně nepříčí. Kdybych ale nebyl vůl, uskutečnil rešerši a došlo by mi, že jméno Olivier Marchal figuruje i v souvislosti s Válkou policajtů, u níž jsem se málem unudil k smrti, asi bych si promítání rozmyslel. Problém s Marchalem je zřejmě osobní. Smrtelně vážný přístup bez špetky nadhledu, oslavování tak dokonale mrtvých hodnot [čest kriminálníků a policajtů], objímající se chlapi v kožených bundách, dokonce i vysokokontrastní kamera laciných béček, servírující masitá sousta opakujících se záběrů drsných tváří ve zpětných zrcatcích úchypně nablýskaných fantomasovských bouráků, mě nebaví a rozesmívá, nikoliv v dobrém. Snímek kromě toho ale trpí i objektivními neduhy. Představitel mladého Vidala Dimitri Storoge působí dojmem mladého ruského šlechtice se zálibou v romantické poezii, nikoliv gangtera [nepomáhá ani podoba Ivanu Trojanovi - kukadla jak zrcadla], zápletka je průhledná jako křišťál. Je jasné, že se na dráhu zločinu vydávají jen málomluvné charaktery, ale pár trochu rozvitějších vět bych ocenil, i když pohled opravdového muže vydá samozřejmě za tisíc slov. Jelikož během filmu nebyl co dělat, soustředil jsem se na nudnou, patetickou hudbu zavánějící v osudových pasážích třetí odmocninou Hanse Zimmera. A tak pár jediných prvků, které mne probudily z letargie, představovaly trefné narážky na vulgární policajtský rasismus [hlavní hrdina se honosí přízviskem gitan]. Doma se mi ještě někde válí Strážce zákona, asi na něj nechám dál padat prach. (25.12.2012)