Čapkovy kapsy

Čapkovy povídky jsou nádherné. Proto mám radost z opětovného zpracování v ČT. Úvodní triptich měl vzestupnou úroveň - první povídku Básník /režíroval Jan Chramosta - Klobouček/ dost srazil velmi nevýrazný herec v titulní roli. Je to škoda - právě studentský film tohoto režiséra Kouzelný most mne velmi dostal /všem doporučuji/. (05.09.2011)

Nelze jednoznačně říci, že by beletrie Karla Čapka byla neprůhledná, příliš komplikovaná a proto obtížně přístupná. A přece se u značné části dobové kritiky až příliš setkávala s nesnázemi srovnatelnými s jen málokterými díly jiných významných meziválečných prozaiků. Nejde ani tak o to, že ji nezřídka odmítala, ale hlavně, že přitom docházelo k nedorozuměním, k nepochopení smyslu textů. Svéráznou kapitolu ve vztahu kritiky k Čapkovým pracím tvoří ohlas dvou knih drobných novinářských žánrů, Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy, vydaných krátce za sebou v roce 1929. Odmítla je kulturní levice i pravice, ale i v Lidových novinách, kde Čapek pracoval a své povídky převážně uveřejňoval, nevyvolalo jejich knižní vydání mimořádné nadšení. Za léta své existence ovšem obě knihy zaznamenaly řadu nových vydání, prošly několika společenskými změnami, získaly si nové čtenáře, kteří v nich nalézají zalíbení. Proč tomu tak je? Především také proto, že jedním z osobitých rysů povídek není samotné rozluštění záhady prostřednictvím gradace děje až k finálnímu odhalení. Do dějové osnovy detektivního příběhu vnáší autor něco žánrově zcela neorganického, zdánlivě i zcela vedlejšího, co se nakonec ukáže jako hlavní, protože způsobuje, že rámec detektivky dostává novou noetickou náplň a nabývá rysů filozofické povídky. Nic na tom nemění, že tato filozofičnost má nezřídka zábavný, takřka anekdotický charakter. S bravurou koncipované mikropříběhy mladých tvůrců, kteří svým přístupem vnášejí do stojatých veřejnoprávních vod svěží vítr, nepostrádají nic z toho, co je pro Čapka typické: vtip, nadhled, ironii, atmosféru doby a především nádherně modelované dialogy, které i po vlastních scénáristických úpravách netahají za uši. Přidáme-li obsazení naší současnou hereckou špičkou (výborné vícekreace Töpfera a Preisse, Hrušínský, Hartl, Štěpnička, Navrátil, Konvalinková, Vetchý, Holub, Javorský, z mladých je to především Martin Myšička, David Švehlík a David Novotný, vyloženě pozitivní je shledání s Heřmánkem, Satoranským nebo Víznerem, jež vídáme jen zřídka), pak je laťka nastavena velmi vysoko. Pod průhlednou, široce přístupnou a veskrze humornou maskou obou KAPES se skrývá nevšední významové bohatství. O tom ostatně svědčí nezvykle pestré spektrum protikladných názorů soudobé kritiky, která zaskočena Čapkovým jakoby odlišným intelektem, nedokázala zaujmout stanovisko, jež za ně mezitím převzala čtenářská obec. Ta totiž velice brzy pochopila, jakou řečí k nim Karel Čapek promlouvá. (10.09.2011)

TV/// 4.Zločin na poště: Moje první setkání s tímto povídkovým seriálem. Příjemně napsaný scénář, kvalitně zahrané a celkem jsem byl zvědav jak to dopadne. V hlavní roli Oldřich Navrátil.(7/10) 5.Soud pana Havleny: Vtipné i když obsahově ne tak zajímavé jako předešlí díl. Potěší Luba Skořepová, Josef Somr a Jan Skopeček. Radost je vidět pohromadě. Krom toho potěší orchestrem nahraná hudba a prostřihy s dobovými záběry. (7/10) 7.Závrať: Tentokrát na vážnější notu. Potěší účast Jany Pidrmanové, které jsem v této povídce fandil. Jen jsem až moc dlouho čekal na to jak to dopadne. Slabší hudba.(5/10) 8.Příběh sňatkového podvodníka: Obsáhlé obsazení a kvalitně zahrané. Přesto příběh, který už jsem několikrát viděl a ničím novým mě nepřekvapil. (6/10) 9.O lyrickém zloději: Přesto že tam hraje Ondřej Vetchý a Matouš Ruml, tak i přes to mě to moc neoslovilo a ani nebavilo. (4/10) 10.Ztracený dopis: A pokračujeme v sestupné tendenci. Ničím moc zajímavá povídka (až na závěrečné rozuzlení) s Janem Hartlem v hlavní roli, kterého moc nevyhledávám. Přitom režie za to nemůže. Vinu bych přičítal předloze. (3/10) 11.Případy pana Janíka: Na jednoho člověka trošku až moc náhod, nemyslíte? Ale beru to s úměvem, protože tato přínoda pobavila a hlavní role panu hercovi příjemně sedla. K dobru přičtěme i rozličné prostředí. (6/10)/// Celkem ?/// (09.10.2011)

Myslím, že se tvůrci při natáčení tohohle povídkovýho seriálu docela snažili, aby divákovi předložili v rámci televizní zábavy konečně něco jinýho než sračku, a tak sáhli po osvědčeném tématu (však kdo by - kromě mě - neměl rád Čapka?), sehnali nejlepší herce současnosti a taky si pečlivě občíhli dobový reálie. Nicméně po shlédnutí první epizody Básník jsem zažil určité zklamání, protože tak debilní přehrávání, který předvedl Ondřej Pšenička, jsem snad ještě neviděl, a taky mě tam sral Jiří Strach v roli strážníka, protože někomu asi nedošlo, že na roli mladicky naivního a nezkušenýho hošíka je čtyřicetiletej Strach prostě už moc starej. A co si budeme povídat, samotná dějová zápletka je tak stupidní a neuvěřitelná, že z ní veškeré kouzlo vyprchá hnedle zkraje. V druhý povídce už jsem byl celkem spokojenej, protože tam hrál Preiss, kterej je pro mě zárukou kvality a opět mě nezklamal (zvlášť při svým monologu v kavárně). Zklamala mě tam ovšem postava, kterou ztvárňuje Tomáš Töpfer, která žije jen tím, že se věší Preissovi na paty tak ultimátním způsobem, že divák musí neustále přemejšlet, jestli je homobuzna nebo stalker anebo snad obojí. Stupidita dějových linek je pro mě tedy (jako vždy u Čapka) zklamáním a herecký výkony jsou taky občas vedle, ale pro pečlivou filmařinu a atmosféru doby dávám *** Myslím si ale, že přes veškerou urputnou snahu už dneska nikdo žádný nový Hříšný lidi města pražského nenatočí, na to už dnešní sračkeři nemaj. (01.08.2012)

Konečně pořádný a něčím originální projekt veřejnoprávní televize, myslím, že tohle se konečně alespoň vzdáleně začíná přibližovat mým představám o veřejnoprávní službě. Mladí nadějní režiséři dostali šanci prokázat svůj talent na televizních adaptacích té největší klasiky, jakou si dovedeme v kontextu české literární historie představit, dílu Karla Čapka. Jeho povídky jsou sice už tak trochu profláklé, ale to vůbec nesnižuje jejich kvality, které se nerozmělnily ani v převodu do konkrétních scénářů. Jednotlivé televizní mikropříběhy (už jejich formát je velmi originální) jsou ve výsledku sice trochu nevyrovnané, ale jejich spojením vznikne zajímavá mozaika, v níž jasně svítí jednotlivé třpytivé střípky - retrotitulky v povídce Soud pana Hlaveny, hudba a herecký výkon Oldřicha Navrátila v povídce Zločin na poště, herecký part Jana Hrušínského v Jasnovidci, atmosféra tajemna v povídce Zločin na poště, stylová variace na prvorepublikové detektivy v Příběhu sňatkového podvodníka, Ondřej Vetchý v povídce O lyrickém zloději atd. Za tento povídkový cyklus se Česká televize, ani oslovení tvůrci, věru nemusejí stydět... (11.09.2011)