Rivalové

Příběhy z prostředí Formule 1 snad nikdy nezklamou, už parádn Senna dokázal, že i blbej dokument může vypadat jako thriller první kategorie a přesně to samé, co jsem zažíval u "rudého dokumentu", jsem zažíval u Rush. Tady to sice není takový achievement, jelikož šlo "pouze" o zfilmování rivalství mezi dvěma jezdci F1, ale Howard to vzal za správný konec řitě, takže je to dynamické a pekně to odsýpá. Schválně komu budete na konci fandit více ! (03.10.2013)

Rozhodně nepatřím k těm, co jsou schopni uvalit poslední prachy za jakousi tu WC, kde v nějakém předraženém kempu vykouknou na dvě hodiny ze svého smradlavého stanu, divoce vykašlou olovo z výfukových plynů, asi tak sedmdesátkrát smýknou při zvuku "vrrrrrrrn" prudce hlavou zleva doprava, když se kolem nich mihne hnusné auto s reklamou na šprcky, a posléze si sbalí svých pět švestek, aby se doma podívali na internet, který z těch přeplacených, zbytečných a arogantních kokotů to tentokrát vyhrál! Ač jsem byl k tomuto filmu oprávněně skeptický, musím konstatovat, že se dá u těch formulí kupodivu i bavit, pokud se k tomu řvoucímu míhání přichomejtne i nějaký ten slušný herec (A ne, nemyslím Homosworta, ten byl stejně gay, jako všude jinde!). Osud byl k Nikimu opravdu milostivý. Když mu totiž po té grilovačce přišili kus vlastní prdele na xicht, je z něj opravdový sympaťák, jen si musí sem tam oholit čelo a nechat vyhladit celulitidu. Před tou nehůdkou byl strašná tlama! No, na Monzu nepojedu ani příští rok, místo toho ale zvažuji, že si raději skáknu zalyžovat do Grenoblu, kde je prý taky občas k vidění, jak se nějaký Švec rozmrdá na hadry, a jeden si při tom i zasportuje. (30.12.2013)

Příběh už snad příliš neuvěřitelný než aby se stal, se vážně stal. A zfilmován byl řemeslně dokonale, přesto jsem zůstal emocionálně chladným. Spoustu diváků vzal, některé ne - včetně mě. Což je za mě tím pádem, bohužel, zásadní palec dolů. "You see the closer you are to death, the more alive you feel, the more alive you are." (28.01.2014)

Debilové aneb hollywoodské přežvýkání potenciálně kvalitní látky. Při sledování jsem se nemohl zbavit dojmu, že sleduju děsně vyhypovanou verzi Formule! a dalších závoďáckých sraček, které zvláště v minulé dekádě zaplavovaly bez absolutního zájmu širší veřejnosti trh a odnášely si tak maximálně znuděné recenze a nízké hodnocení. O to víc jsem čekal právě od tohoto filmu, který měl být údajně úžasný, netradičně pojatý a plný dramatického závodění. Tu všeobecnou stolici nadšení ovšem můj svěrač rázně uřízl zhruba v polovině stopáže, protože ze závodů jsem viděl naprosté hovno, respektive titulky s textem: "Vyhrál Hunt, Lauda nedokončil", "Lauda vyhrál, Hunt měl závadu". No kurva, díky za počteníčko! O závodění tento film vůbec není, je o nepovedeném pokusu zachytit charaktery a vztah dvou jezdců, díky čemuž permanentně střídá dva životní příběhy, jenž jsou tak absolutně nudně vylíčené a mají představit jen to, s kým dotyčný jezdec aktuálně šuká v posteli, že dojem nakonec nezachraňuje ani potenciální vrchol filmu, nehoda Laudy. Skutečný vztah těchto dvou závodníků film absolutně ignoruje, nerozvíjí ho, neukazuje ucelený (zajímavější a složitější), pouze omezuje na dvouvteřinová setkání vzájemně se fakujících karikatur skutečných jezdců a jede si dál tu svojí. Potenciál toho příběhu ležel na závodní dráze, ale Howard ho raději vraždil v obývacích nebo stájových boxech vylíčením malicherností, ačkoliv v té samé době umírali bez zájmu kamer závodníci na dráze. Kdyby se Howard místo na přehnané demonstrace bohémismu Hunta a studeného profesionalismu Laudy raději soustředil na tu "Ri-va-li-tu", o které měl být film, rozhodně by udělal lépe, zvláště když se tito "Ri-va-vo-lo-vé" pořádně předháněli jen na začátku filmu. 44% (21.01.2014)

Morgan je pán. Fešnou fasádu řvoucích motorů a jejich krotitelů v ohnivzdorných kombinézách koncipuje jako epické drama, v němž hlavní roli hrají vášnivé dialogy a smysl pro fair play. To vše v dokonalém kabátku režijních fíglů Rona Howarda, pro kterého je úkol vytvoření atmosférické obrazové kompozice stejně náročný, asi jako příprava ranní snídaně. Ty střihově kamerové orgie a strhující herectví (Daniel Brühl pokukuje po Oscarech) jsou dvě hodiny natolik suverénní, až mi v tom trochu zavání (tradiční) „howardovský kalkul“, který vás dvě hodiny baví, ale nejpozději druhého dne, podobně jako páry benzínu, vyprchá. Že po tom zůstane velmi silný a specifický odér, nepopírám. 4 a ½. (01.01.2014)