MINDHUNTER: Lovci myšlenek - Série 2

„Mám pro vás Mansona.“ Po devíti hodinách strávených s druhou řadou Mindhuntera bych potřeboval dlouhou procházku, skleničku tvrdého alkoholu nebo - jako Holden Ford - pár tabletek valia. Přestože explicitního násilí vidíme snad ještě méně než v první řadě, atmosféra některých scén je díky schopnosti tvůrců probudit naši imaginaci až nesnesitelně intenzivní. Opět jde o dokonale antiklimatickou detektivku a mistrovskou lekci v režírování dlouhých klaustrofobních, minuciózně sestříhaných rozhovorů (jeden z nejlepších, s obětí útoku, nabízí hned druhá epizoda), jejichž dynamika se proměňuje na základě vědomostí a zkušeností jednotlivých mluvčích (černošský detektiv rozumí společenskému vyděděnci líp než privilegovaný Ford, Wendy Carr využívá při výslechu pachatele homofobních vražd skutečnosti, že je lesba...). Škoda určité mechaničnosti těchto dialogů, opakovaně pracujících s tím, že určitá znalost jednoho z vyslýchajících, vyplývající z jeho charakteru/osobní situace, zvrátí vývoj hovoru. ___ Vyprávění se zároveň postupně stále více koncentruje na jeden konkrétní případ (pro který ale jiné rozebírané kauzy poskytují cenný „studijní“ materiál), propojující několik klíčových motivů celého seriálu (z nichž všechny mají zároveň návaznost na zločiny Mansonova klanu, na něž taky dojde řeč) - pronikání násilí do amerických domácností (vraždění dětí/vraždící děti), rasově motivované vraždy, média vytvářející mytologii sériových vrahů a přispívající k tomu, že se jimi pak inspirují další (v tomhle směru je seriál poněkud rozporuplný - na jednu stranu nám jakoby mimoděk předhazuje fakta o BTK a naši touhu dozvědět se o něm podrobnosti záměrně neuspokojuje, současně ale věnuje skoro celou epizodu Mansonovi a Texu Watsonovi, kteří nejsou pro hlavní příběh tak důležití). ___ Vtahující je druhá řady i díky komplikovanějším vztahům mezi hrdiny, kteří mají stále větší problém oddělit své pracovní a osobní životy a vést obyčejné dialogy, během kterých se toho druhého (jako při výsleších) nesnaží přechytračit a potvrdit si tak svou intelektuální převahu. Přestože se ve druhé části seriálu častěji než ve stísněných interiérech pohybují ve volném prostranství a za bílého dne, jejich možnosti, kam v životě pokračovat, jsou naopak stále limitovanější. Pocit uvěznění se zásluhou důkladnější (psycho)analýzy ústřední trojice prohlubuje. ___ Řemeslně a vypravěčsky zatím bez debat kvalitativně nejvyzrálejší a nejvyrovnanější hraný seriál roku... i když kvůli němu zřejmě nějaký čas nebudete schopni poslouchat Petera Gabriela a nemyslet při tom na autoerotickou asfyxii. (18.08.2019)

„Všetko, čo viete o sériových vrahoch, ste sa dozvedeli len od tých, ktorých ste chytili.“ Druhá séria ma nechytila až tak, ako prvá. Napriek tomu je to stále Fincher. To je poznávacie znamenie. Hoci má séria len (treba dodať, že rozumných) 9 epizód, niekedy tempo uvädá. Je mi jasné, že toto nie je akčný seriál, lež seriál pozostávajúci prevažne z rozhovorov, ale proste na môj vkus to bolo príliš pomalé. Ako v prvej sérii, aj v druhej sú do popredia postavené nápady, ktoré sa nedočkajú uspokojivého konca (Holdenove záchvaty, kontrola sociálky, zbytočné cameo Eda Kempera, ktorý je tu len preto, lebo si ho diváci obľúbili počas prvej sezóny). Takisto sa neviem zbaviť dojmu, že scenáristi nevedeli, či chcú rozprávať epizódne diely, alebo jednoliaty príbeh. Takže v niektorých častiach sa „len“ vedú debaty s chytenými šialencami a potom nasledujú časti venované neslávne slávnej sérii takmer tridsiatich (!) vrážd detí v Atlante (o čom pojednával napr. tento film). Ten prípad je dodnes neuspokojivo (ne)vyriešený a myslím si, že detailistovi Fincherovi a jeho tímu sa podarilo presne zachytiť atmosféru zmaru, šialenej byrokracie a množstva teórií a podozrivých. Ako niečo, kde staré policajné zložky nie sú príliš schopné (a najmä ochotné) reagovať na nové postupy FBI ohľadom profilovania sériových vrahov, pričom ale aj jednotliví agenti na vec majú sem-tam odlišný názor, Holden si až príliš trvá na svojom, kým Tench pochybuje a pýta sa, či to celé nakoniec nemôže byť inak. Proste to je natočené tak, ako to vtedy aj naozaj bolo: ako neskutočný bordel, z ktorého nikto nebol múdry. Najväčšou atrakciou je kráľ mončičákov, pošuk Charles Manson. Je tu realisticky líčený presne tak, než aký bol v skutočnosti a totiž ako... ako to napísať slušne... zmagorená nímandská nula, ktorá sa nikdy nemala narodiť. (16.09.2020)

Dvojka má velmi podobnou koncepci a dynamiku jako jednička. Tedy stejně tak své neduhy v podobě několika zbytečných epizod, které pouze slepují širší souvislosti celého příběhu bez nějakého většího impactu. I tak se ale jedná o setsakramentsky pečlivou procedurálku o ohromně zajímavém tématu s několika dnes snad již kultovními scénami (Manson). Závěr inklinuje k tomu, že se dočkáme další série, ale zatím to tak nevypadá. (27.02.2022)

Druhá řada byla o dost zajímavější, ale hlavně proto, že se děj přesunul do terénu. Upozadila se práce na postupu, jak proniknout do mysli sériového vraha a více se řeší osobní vztahy. Ale přítomnost idiota agenta Gregga Smitha v tomto dějí a potom co provedl je mi záhadou. To úvodní intro mě příšerně sere. (25.09.2019)

Tým lovců sériových vrahů získává podporu shora a může se vrhnout na první celostátně sledovaný případ. Jenže tentokrát to není žadná hra na honěnou, ale setkání s pořádně mazaným manipulátorem. Jak by řekl Ed, psychologický profil je sice fajn, jenže je k dispozici jenom od zabijáků, kteří se nechali chytit... Mrtvých příbývá a opravdový podezřelí stále nikde. S tímhle tempem druhá série neztrácí krok za první. Nabízí o kousek víc ze soukromí vyšetřovatelů, s menším odklonem od Holdena. Ten postupně vystupuje jako větší a větší podivín. Psychologie týmu funguje skvěle a nechává mnoho prostoru pro další sérii. Stejně jako samotné pátrání... (30.10.2019)