MINDHUNTER: Lovci myšlenek

S01: Krajně temný téma, nad kterým jsem strávil (x) poslední fázi dětství a pořád beru za jedno z nejvíc fascinujících - příběhy, činy a psychologie sériových vrahů. Tady je sice přední fokus na agentech FBI a zrození jejich útvaru, ale když pominu řadu šedých chvil z jejich soukromí, je to zajímavá, dobře filmovaná, 1970s retro napříč Amerikou, dějově poutavá "zákulisní" podívaná se svoji atmosférou. I ten samolibý štěněčí ksicht Holden (Groff, reálnou předlohou John E. Douglas) si mě nakonec získal, skvělá byla účast vrahů Brudose a Specka, ale tím pravým králem sezóny jednoznačně Ed Kemper 👑 (Britton), jehož každé vystoupení patří k těžkým vrcholům, včetně umocňujícího závěru E10. I přes otravnější -byť asi nezbytné- chvíle velmi dobrá práce, těším se na Mansona, Bundyho, Gacyho, Geina a další. 80% S02: Velmi kvalitní sezona ve znamení stíhání "Atlanta Monstera". Zase pár skvělých rozhovorů (Manson - Herriman), znepokojení a zajímavých vyšetřovacích momentů. Stejně mi nedá si nefňuknout, že mi závěr nedal správný pocit uspokojení (těžko vinit seriál), a že celá vedlejška s Billovou domácí idylkou byla trošku delší, otravnější a tedy lehce zbytečná (pokud se to ještě nějak geniálně nevyvine). Na příště beru i tvrdší materiál. 80% (12.02.2018)

I když je Fincher se seriálem spojen „pouze“ jako výkonný producent a režisér čtyř epizod (první dvě a poslední dvě), jeho rukopis je patrný ze všech dílů – chladné barevné tónování, odosobněná prostředí, cynický humor, chirurgicky přesný střih, obezřetné vedení naší pozornosti, symetrické kompozice, skeptický pohled na mezilidské vztahy… (plus řada vizuálních či slovních citací z Fincherových dřívějších filmů). Jen občas si dovolí nějaký stylistický úlet, zpravidla podmíněný dobou, ve které se seriál odehrává, například stíračku nebo střihovou montáž s rozvernou rockovou hudbou. Jeho perfekcionistický způsob inscenování (zejména) dialogových scén, při nichž hraje roli každé přeostření nebo změna pozice kamery a které tím připomínají klinické studie chování pachatelů i vyšetřovatelů, přejali také ostatní režiséři, Andrew Douglas, Asif Kapadia a Tobias Lindholm, takže nebýt úvodních titulků, zřejmě byste ani nepoznali, kdo režíroval kterou epizodu. Společně dokázali látku, které hrozila divadelní strnulost, proměnit ve velmi „filmově“ vypadající počin pro trpělivé a pozorné diváky, který je radost sledovat a analyzovat od první do poslední minuty. Trochu obsáhleji zde. (16.10.2017)

"Není to snadné. Porcovat lidi je těžká práce. Fyzicky i duševně. Lidé si to neuvědomují." Tak to jsem si taky neuvědomil, takže se tímto omlouvám všem deviantním vrahům. Nicméně trávit čas s úchyly mě prostě nebavilo, což nic nemění na tom, že je to natočený stylově a je to i celkem napínavý. Jen si prostě myslím, že sledování těch, kteří s nadšením souloží s hlavami svých mrtvých matek, přinese pro svět cokoli pozitivního. (29.06.2021)

Konečně jsem se dostal k této krimi pecce od Davida Finchera. Trochu mi to připomnělo Zodiaca. Sledujeme zde dvojici FBI vyšetřovatelů, kteří školí a snaží se učit policisty novým policejním metodám. Vrazi už se totiž nechovají podle tradičních vzorců a nevraždí na základě motivu. Je to podle knihy, z 90. let a jsou zde ukázány reálné případy. Nakonec se jim začne dařit a založí si vlastní oddělení behaviorálních věd. Společně s psychiatričkou mapují mysli vrahů a snaží se tak předejít dalším zločinům. Na základě těchto metod se jim také podaří pár vrahů chytit. Tempo je sice pomalé, ale to mi vůbec nevadí. Postupně si k vyšetřovatelům vytváříme vztah a nahlížíme do jejich soukromého života. Ani jeden z nich se neobejde bez osobních problémů. Konec se hlavně zaměřuje na vraždy dětí v Atlantě ze začátku 80. let. Z některých vrahů člověka vážně zamrazí, hlavně z Charlese Mansona. Škoda, že není další série. Místy je tam dost mrazivá hudba. "Chci vidět svou ženu!" (11.05.2022)

1. série - 80% - Extrémně hutný zážitek, který je vzhledem k Fincherově účasti přesně takový, jaký jsem očekával. Technicky brilantní, posedlý odbornými technikami a faktickou přesností - a kvůli náladové nevlídnosti vůči hlavním postavám i poněkud antidivácký. Vyšetřování jednotlivých otázek i pocitově nepříjemné rozhovory končí vždy přesně tak, kde teoreticky mají. Na jedinou honičku s vychytralým zlosynem tak můžeme okamžitě zapomenout. Ve chvíli, kdy na mě Holdenův tým vychrlí svoji teorii, je s případem (alespoň na čas) konec a přesouváme se o kapitolu dál. Nic víc, nic míň - a to říkám i s vědomím toho, že se fincheroviny dají dlouze analyzovat a pitvat, ale v tomto případě mi zdejší podněty k zamyšlení přijdou buď triviální nebo až úsměvně vychtěné, viz Wendy a její výlety za kočkou. Celý počin pak stojí a padá s intenzitou konkrétního případu, s mírou prázdnoty v očích vyslýchaného, ale v první řadě s rychlostí, s jakou divák uvěří Jonathanu Groffovi agenta FBI. 2. série - 60% - Jako kdyby se všemi sliby, co nás čeká v dlouho dopředu plánovaných sezónách, odešel i zápal pro věc. Forma se nemá kam dál posouvat, osobní linky Billa a Wendy se objevují poněkud náhodně a v prvním případě i podezřele příhodně a Jonathan Groff nemá snad kromě samotného úvodu co hrát. Navíc se seriál v posledních epizodách dobrovolně vzdává největší devízy, tedy cestování po věznicích, ve kterých se skrývají nepředvídatelné objekty. Odklon k dopodrobna zkoumané sérii událostí v Atlantě bere z Mindhuntera onu hypnotickou originalitu a činí z něj zaměnitelný příspěvek do nyní tolik oblíbeného subžánru "true crime". Nižší hodnocení bych si neobhájil ani sám před sebou, ale natahovaný závěr má na svědomí, že (dočasné?) uložení seriálu k ledu mi udělalo téměř radost. (07.12.2017)