Devítiocasá kočka

Dario Arganto se pro horor narodil. Jeho posedlost krásnými ženamy a brutalitou je zřejmá a ta nádherná kamera a světla,kterými je pověstný. Opět je tu tajemný vrah,který se vyžívá v brutáním vražděním. I zde ještě stále v Argentových začátcích jde již vidět vcítění do vrahovy povahy a duše jak třeba odklízí omráčeného strážného nebo jak hází svoji obět pod vlak a my sledujeme jak hlava naráží do mašiny a ta si jede dál. Škrcení,krev. Filmu samozřejmě nahrává hudba Ennio Morricone,ale příběh je sám o sobě skvělý. Dario Arganto na svůj čtvrtý film je skvělý. Neoplívá sice taks kvěle jak je třeba Pták s křišťálovým peřím a považuju to jen za 5 hvězdičkovou záležitost. (18.03.2008)

Všímavá i když poněkud neobvyklá trojice pátrá po bestiálním vrahovi z jejich blízkého okolí. Malá holčička Lori je na svůj věk velice bystrá a vnímavá. Slepý strýc Franco Arno svou neteří něžně nazývaný "Koláčku", a jeho projev hlubokého citu značí, jakou oporu mají jeden v druhém. Při náhodném setkání se k nim přidává všetečný novinář Carlo Giordani, který v mnohém přispěje k nalezení nebezpečného lidského parazita, skrývajícího svou pravou podstatu před vědeckým týmem těch nejlepších ve svém oboru. Jenže v každém na pohled zdravém jablku lze najít nějakého toho červa... (23.10.2009)

Argentův teprve druhý zářez na poli giallo-thrillerů a opět jde o trefu do "žlutého". Dario tentokrát staví příběh okolo genetického střediska, jehož členy likviduje maniakální vrah. Do cesty se vrahovi, na tento žánr nezvykle, staví tři hlavní hrdinové, kteří se ho snaží zastavit. Pravé a nefalšované giallo tak může začít...... Na "Kočce" jako i na jiných režisérových filmech je velmi dobře vidět jeho rukopis. Přičemž scéna z nádraží může bez problému konkurovat tomu nejlepšímu z Profondo Rosso. Hudební doprovod nebyl tentokrát svěřený legendárním Goblinům, jak je tomu v Dáriových pozdějších giallech, ale samotnému mistrovi Morriconemu. Bohužel, jinak vždy skvělý Enio tentokrát šáhnul do své bezedné studnice až někam na dno a vytáhnul odtamtud velice podprůměrným hudbou. Hned ústřední melodie je hluboko, ale opravdu hluboko pod jeho standardem. "Kočka" tak neplní audio-vizuální orgie, jako u jiných režisérových kousků, na druhou stranu se vytasí se skvělým koncem, u kterého jsem si vzpomněl na Fulciho Non si sevizia un paperino. A docela by mě zajímalo, kdo se u koho inspiroval. Argento tak i touto "druhotinou" potvrdil status mistra v tomto žánru, jehož pozici nemůže nikdo a nikdy ohrozit. (07.07.2009)

Scénář průměrný, někdy až přihlouplý. Příběh nenudí, ale nestrhne, Argentovo viuální kouzlení se tady nekoná, mordy nejsou nijak sofistikované, jak u něho bývá zvykem. Po zhlédnutí jeho dvanácti zásadních filmech mi Argentův kult zcela uniká a mám už jasno, že osobitý Fulci ve srovnání s ním u mě jasně vede. (07.09.2018)

Druhý díl Argentovy zvířecí trilogie je nečekaně průměrné giallo, které neobsahuje tolik hrůzostrašných trademarků (flashbacky-sny-vize-obrazy, dětský ústřední hudební motiv) jako ostatní díly a vyznívá jen jako ošumělá detektivka se sympatickými postavami a nevýraznou hudbou, kde vrah prakticky není vidět a nudně škrtí (s výjimkou krvavého rozmašírování vlakem). Co se vtipných scének týče, po předváděčce rakví ve ČTYŘECH MOUCHÁCH Argento tady servíruje soutěž v nadávání a panteon svých komických figurek rozšiřuje o naštvaného holiče, holícího hrdinu břitvou. Kamera má své momenty, ale ohrané prostřihy na oko vraha mezi ně nepatří. (23.02.2012)