Na dřeň

Mořská víla a bojovník. Voda a země. Poetická romance a sociální drama. Elipsovitě vyprávěný, roztěkanou kamerou snímaný úvod, během kterého jsou otázky více kladeny než zodpovídány, připomíná (i díky sledování vztahu otce a syna v krajní situaci) sociální dramata bratrů Dardennových. Nevíme, odkud nebo před kým Al a Sam utíkají, důležité je pro ně momentálně vyřešení základních existenčních problémů – mít co jíst, kde složit hlavu, a jak vydělat peníze. Hrdinův boj s okolním světem je od začátku vyhrocený z logiky jeho povahy, neboť život je pro Alaina synonymem pro zápas. Území sociálního dramatu Audiard neopouští ani v následujících minutách, pouze vyprávění ženským elementem obohacuje o další významové i náladové roviny. Životy Stéphanie a Alaina se doplňují s osudovou naléhavostí obrazně i obrazem (když po jejím neštěstí následuje střih na Ala, kterého zrovna míjí sanitka). Teprve společně tvoří jednoho člověka, jedno tělo (během milostných scén téměř doslova). Audiardova fascinace lidským tělem tady vyplývá ze stavu a povahy postav. Alain se brutálními bitkami a krátkodobými postelovými známostmi přesvědčuje o vlastní zmužilosti, o schopnosti čelit jako muž každodenní realitě. Jeho neustálá a sebedestruktivní potřeba bojovat vyznívá jako odmítání situace, do které jej postavení společenského outsidera uvrhlo. Současně je svou zarputilostí inspirací pro Stéphanii, jíž její nehoda prosmýčila od šoku a odmítání k rezignované depresi. On se světem bojuje, ona se před ním skrývá. Motivace pro jejich sblížení nejsou tak banální jako v romancích, kde láska vše podmiňuje i řeší. Aby dokázali vnímat nejen krutost, ale také krásu světa, musí přijmout sebe samé, naučit se přijímat porážky a žít s tím, co jim bylo dáno. Stejně jako Hanekeho Láska, reflektuje i Na dřeň současnou krizi mezilidských vztahů, když varuje před egoistickým bojem výhradně za sebe samého. Společný boj je možná náročnější, ale dává neocenitelný pocit, že někam patříme a pro někoho jsme. 75% (29.03.2013)

I já vydal jsem se na největší trhák v současné nabídce kin. V ohromném sále Anděla se topili čtyři diváci, z nichž jeden v půlce zašel za plátno a už se nevrátil. Nevím, jestli tam hledal Marion, ale pokud ji našel, tak mu to ze srdce přeju. Byla totiž jasnou jedničkou týmu, který si naordinoval prazvláštní taktiku. Já se bál, že to bude zas ten typ filmu, který je lepší pustit si v MP trojce, protože stejně dobrou polovičku pro slzy nevidíte. No a teď si připadám jako uječená pubertální kravka, která se vzteká, že místo iPodu dostala tablet. Těch emocí tam totiž mohlo být mnohem víc, co mohlo; víc jich tam být přímo mělo! Takhle je to sice hezká psychologická sonda do vztahů lidí s různě pocuchaným osudem, ale co se mi film snažil dát bych nacpal do igelitky. A to je málo. Škoda. (07.04.2013)

Co všechno se musí stát, abyste si uvědomili, na čem ve skutečnosti záleží a začali konečně vnímat lidi kolem sebe? Nenechte se zmást označením "romantický", protože romantického na tomto filmu není zhola nic. Filmařsky precizní francouzský film o ženě, která přišla o nohy a kdoví proč se rozhodne trávit čas s někým, kdo se o druhé příliš nestará a neumí nic jiného, než si s někým rozbít hubu. Rozhodně to není snímek pro každého. Mně zabral celé odpoledne, ale i tak příběh zaujal, přestože se v něm nenajde jediná sympatická postava. Souhlasím tedy s tím, co tu bylo řečeno; Francouzi prostě většinou nepůsobí jako někdo, s kým byste zašli na pivo. Ale Marion Cotillard obdivuji, že do toho šla;jedná se o zvláštní melancholický film. Jen mě úplně nepřesvědčil ten konec, kdy se SPOILER dvojice najednou dala dohromady, přestože Ali celou dobu působil, jakože ho Stéphanie vůbec nezajímá.... (20.02.2013)

Nemôžem si pomôcť, ale úlohy barbarov, vidlákov a buranov sú asi Matthias Schoenaertsovi zrejme šité na mieru! Tento film má podľa mňa neuveriteľný elektirzujúci náboj. Špeciálne sa mi páčila tá šukačka a jak ju zdrapil za ten kýpeť s vykérovaným '' Pravá ''! Ten nápad urobiť z hendikepu dominantú vec je úplne fantastický, si myslím. Dve hodiny zbehli ani neviem ako. (25.11.2012)

Taký nepretržitý zástup štyroch hviezd som tu snáď ešte nevidel. Za prvé to hovorí niečo o objektívnych kvalitách filmu, za druhé však naznačuje, že máloktorého diváka film položil na lopatky. Audiard sa nezameriava na nič iné, ako na svoje dve postavy, ktoré sú na plátne vždy aj s tými vedľajšími (v prípadoch,že sú aj oni na plátne). Takže na Cottilardke a Schoenaertsovi stojí uveriteľnosť celej snímky. Tie ostatné detaily už sú iba bonusom navyše. Možno nemá pri svojej dĺžke film celý čas ten poriadny emocionálny drajv, ale znova zopakujem, že aj v tomto prípade všetko zachraňujú a vylepšujú herci. Scenáru nie je príliš čo vyčítať, pochopím však, ak osudy týchto ľudí nezaujmú každého. Podľa hodnotení však tento prípad skoro vôbec nenastal. (25.11.2013)