Chlapectví

Vau, no zatiaľ teda jasný favorit filmového festivalu Cinematik 2014. Žiadne hluché miesta, žiadne natiahnuté pasáže. Boyhood je jasným príkladom toho, že v jednoduchosti je krása. Naozaj sa nejedná o žiaden geniálne premyslený, zložitý, filozofický príbeh o živote, naopak, len bežné dospievanie mladého chalana, natáčané dlhých 12 rokov (ale iba 45 natáčacích dní). Po dlhých troch mesiacoch dávam nejakému filmu bez váhania plný počet hviezd. P.S. som skutočne rád, že z Linklaterovho snímku srší pozitívna atmosféra a nesnažil sa z Chlapčenstva urobiť nejaký dramatický doják (vôbec nechápem pomovu túžbu aby sa hlavná postava oduševnene zamilovala alebo jej zomrel niekto blízky.. wtf). P.S.S. 166 minút? Really?! Tomu sa vôbec nechce veriť! (13.09.2014)

Snímek unikátní a výjimečný opravdu jen způsobem, jakým byl natáčen. Vše, co je v něm za více jak 160 minut zobrazeno, už je jednak okoukané (a není to tím, že bychom to v dospívání sami prožili) a jednak součástí příběhu, který bez výrazného poselství těžkopádně propluje kolem diváka a nezanechá jedinou byť jen trochu výraznější emocionální stopu. Smekám před Linklaterem, že se do něčeho takového vůbec pustil, ale k titulu "filmová událost" schází Chlapectví tolik podstatných věcí, zajímavějším vývojem hlavní postavy počínaje a alespoň jedním překvapivým "životním" zvratem konče, že mám sto chutí mluvit o promrhaném potenciálu i tvůrčím čase. Mé myšlenky jakoby v závěru shrnula plačící Patricia Arquette slovy: Zkrátka jsem čekala něco víc... 70% (11.10.2014)

mnoho slov o ničem, stylově bezvýrazné, příliš předstírané hlubokomyslnosti, usilovná snaha vypovědět... o čem vlastně?... tematické tápání bez konce = typický Linklater. jednou jedinkrát jsem tomu podlehl při sledování Sním či bdím, ale nikdy předtím a nikdy potom a bohužel ani tentokrát. už samotný koncept je problematický a to ve více směrech. (1.) tematicky: redukce celé jedné etapy hrdinova života zcela nevyhnutelně vede k banalizaci. co by se mohlo jevit při zcela jiném uchopení látky přirozené, zde vyznívá jako schematismus. při výkladu se nelze vyhnout zjednodušujícím závěrům a simplifikacím. na tematickém povrchu filmu jsou totiž zdaleka nejzřetelnější. příklad? dospívání v dysfunkční rodině a příliš násilná represivní výchova v rodině i ve vzdělávacích institucích mají za následek behaviorální změny v dospělosti, konkrétně problémy ve vztahu k autoritám a anti-sociální tendence. jako kdyby snad bylo možné s přesností vypočítat, jak libovolný z miliard náhodných faktorů, z nichž některé jsou naprosto nepostřehnutelné, ovlivní formování osobnosti dítěte! jako kdyby snad bylo možné ten život redukovaný na řetězec příčin a následků rozplést a zanalyzovat a lidský život vystihnout jedním matematickým vzorečkem. a i kdyby to snad možné bylo, Linklater se tomu ani nepřiblížil. (2.) koncept je nesmírně problematický i z hlediska emocí. ta odvážná snaha obsáhnout a zprostředkovat všechny myslitelné emoce spojené s prožitky dospívání je předem odsouzena k nezdaru. už kvůli navyklým způsobům sledování filmů, které máme všichni diváci společné, nelze v jediném filmu vystřídat celé spektrum citů a doufat, že všechny zapůsobí stejnou měrou, či alespoň některé. kde kruté rodinné drama končí, tendenční romantika začíná a záhy se opět přelévá ve chcípáckou melancholii často viděnou u špatných amerických nezávisláků (ironicky adorovanou filmovými kritiky, jelikož "chcípáctví" jim výrazně usnadňuje identifikaci s hrdinou). ze všeho nejvíce ale snímek sází na nostalgii - upomínání onoho přese všechny bolesti nejoceňovanějšího období v životě člověka. ale ani tyto emoce ke mě nedolehly. ještě před koncem dětství jsem si uvědomil, o co přicházím, a po všech těch letech se nad tím a hlavně nad sebou už dojímat nedokážu. díkybohu. a tak jediné, co na filmu zbývá přes závažné nedostatky celku ocenit, jsou dílčí maličkosti. pár se jich povedlo. v těch už si každý něco povědomého najít dokáže a mě nevyjímaje. hlavně jedna věc na mě zapůsobila. a nikdo nikdy neuhodne která. (22.08.2014)

Je to dosť dobrá dráma od Richarda Linklatera. Má zaujímavý príbeh o chlapcovi, ktorý žije so svojou sestrou a rozvedenou matkou a chystajú sa odsťahovať do iného mesta, aby si matka mohla urobiť školu, čo sa deťom ale moc nepáči, keďže chcú čo najviac času tráviť aj so svojim skutočným otcom. No aj tak sa tým moc nezmení a tak chlapec v priebehu rokov dospieva a prežíva všetko dôležité, čo aj jeho rovesníci. Spracovanie sa mi páči, určite musím pochváliť tento originálny a skvelý nápad na točenie filmu v priebehu dlhých rokov, kedy herci prirodzene starnú, ako aj ich postavy, takže to celé pôsobí nielen realistickejšie, ale aj tak osobnejšie, kvôli čomu ma to vtiahlo a všetko som im to veril. Jedine ma trochu mrzí, že film neobsahuje ani jednu zásadnú scénu, skôr to pôsobí tak vyrovnajšie a paradoxne ani hlavný hrdina mi nesadol až tak moc, ako by som chcel, jeho postava síce bola celkom dobre zvládnutá, no viac mi sadli všetky výraznejšie okolo neho. Ale aj tak sa je rozhodne na čo pozerať, dej pôsobí po celý čas dostatočne zaujímavo, aj keď je vlastne len zo života a tak si v tom každý nájde aj viacero svojich vlastných skúseností, má to výbornú atmosféru, plno zaujímavých postáv, pričom ma bavili hlavne všetky tie rozhovory s otcom a tá dĺžka nie je ani najmenším problémom, tie necelé tri hodiny prejdú ako nič. Takže ma to skutočne bavilo od začiatku až do konca. Herecké obsadenie je na tom dobre, ako som spomínal, jedine ten hlavný hrdina mi až tak dobre nesedel, ale Ethan Hawke ako otec je tu perfektný, k tomu Patricia Arquette ako matka, získala si ma aj postava sestry a k tomu ešte plno výborných menších postáv. S réžiou a technickou stránkou som nadmieru spokojný, Richard Linklater toto ovláda bezchybne, takže tu mu nemám čo vytknúť. Na tento film som sa veľmi tešil, nielen kvôli tomu nápadu, ale hlavne preto, že Linklater je talent a síce sa neubránim čiastočnému sklamaniu, hlavne po jeho perfektnom Pred polnocou, z ktorého som bol úplne nadšený som už čakal zbytočne mnoho, ale aj tak je to stále vydarený film, ktorý by si mal pozrieť každý filmový fanúšik. 77% (06.09.2014)

Film který definuje dospívání, stejně jako například Eyes Wide shut definuje lidskou sexualitu. Všechny ty pohledy, vyřčené i nevyřčené emoce, vztahy, rozchody, stěhování, slzy - to je každodenní rutina většiny lidí na světě a je dobře, že Linklater zpracoval Boyhood tak, jak ho zpracoval. Tedy 12 let ve 150ti minutách a se stále stejnými herci - což dává celku zcela jiný náboj, který zanechává stopu daleko za hranicemi kinematografie. (12.06.2021)