Ejzenštejn v Guanajuatu

Kdo zná filmy P. Greenawaye, nemůže být zaskočen ani šokován. Vytříbený obraz doprovázený skvělou hudbou, informace o odvrácené straně Mexika, přehlídka známých osobností, vtipná konfrontace Ruska se světem, smrt a sex, anebo obráceně. Muzeum mrtvých, usmívající se smrt, ztráta panenství (panictví), tanec v dešti a ještě více prokládáno záběry z Ejzenštejnových filmů. Kaleidoskop. Svět jako tříštící se mozaika. Co dalo Mexiko světu? To nechcete vědět... (19.11.2021)

Peter Greenaway je kategorie sama o sobě. Obrazově vytříbené záběry (hlavně v interiérech), kamerové jízdy, ze kterých se vám začne motat hlava... a samozřejmě nazí muži. Ejzenštejn sice vypadá jako filmař na plakátu, ale ve filmu nenatočí ani minutu. Podle komentáře to vypadalo, že se děj filmu odehrál během deseti dnů, i když to občas působilo, jakoby tam strávil měsíce. Celkově jsem zmaten. Nenudil jsem se, ale ani mi to nic nedalo... (15.04.2021)

Vynikající audiovizuální ilustrace pro Ejzenštejnovu knihu esejů "Kamerou, tužkou, PÉREM." Satisfakce pro všechny studenty střihové skladby za trápení způsobené snahou pochopit intelektuální a jiné Ejzenštejnovy montáže. Pokud Martin Čihák neopustí sál po 10. minutě, kde Ejza rozpráví se svým pérem, dočkáme se zvolání "Britové nechali Ejzenštejna znásilnit před našima očima! A to DOSLOVA!" Každopádně film elegantně kombinuje to nízké a živočišné s oním duševně vznosným a vysokým; a připomíná že největší ze sovětských montážníků, obdivovatel Mickeyho Mause a Charlieho Chaplina, dobře věděl, že film je také především zábava. (16.02.2015)

Greenawayovo "S láskou kinematografii". Film, který mi po pěti minutách řekl, jaký si žádá hodnocení. Bláznivá komedie, filozofický traktát, konglomerát v němž se rozpouští sto let kinematografie do jediné nerozlišitelné substance. Pokud znáte Ejznštejnovo dílo a jeho pracovní teze (zejm. nauku o montáži), nemůžete si to neužít. Pokud se zevrubně orientujete i v umělecké (a zejm. filmařské) historii 20. a 30. let, čeká vás spousta příjemných easter eggů. A pokud vás znervózňují nazí či souložící muži, vyberte si jiný film na večer. Nejvíc fascinující ale je že Greenaway působí i ve svých 77 letech jako svěží a progresivní režisér (podobně jako třeba Eastwood nebo Scorsese). U množství scén jsem prostě jen seděl s otevřenou pusou a chtěl jsem vědět, jak se mu to vůbec podařilo natočit. (25.04.2019)

Greenaway už leď točí takřka jen pro přeprodejce umění: kurátory, dramaturgy, historiky... Všechny ty, kteří nejlíp vědí, "jak by mělo současné umění vypadat." Odpovídá tomu forma i bezvýrazné obsahy. Sympatické je, že se usilovně snaží překročit vlastní stín. Film má skvělý střih a je to i o něco menší plast než poslední režisérovy opusy. Kašírka a podivná umělost z něj ale čouhá i tak. A k tomu zní the best of Prokofjev: když člověk jen trochu vidí pod povrch toho lesklého designu (čti: má o něco větší povědomí o Prokofjevovi než rejža), nepůsobí to najednou o moc hlouběji, než nějaký prostřední hraný dokument - hladký nablýskaný povrch, mistrovská technologie, konec. A: na západě by neměli točit o Rusech, dopadá to vždycky trochu jako Doktor Živago: přefinancované akademické nic. Greenaway je navíc léta otravně didaktický: všechna ta jména a kontexty jsou jak ze špatně vedené hodiny dějin umění ("a toho znáte? a toho taky? a víte co udělal tenhle s tímhle? ...a to bylo, když tenhle potkal tohodle" - historky z "natáčení" se vrství, aniž by vypovídaly víc, než že autor zná hodně jmen) - odkazy, neautenticita, zprostředkovanost, které opravdové umělecké Dílo snadno zahrnuje a překračuje - a to i při přiznaných citacích a polystylovosti. Tohle mi pohřbilo i živelnost hlavního herce. (12.04.2019)