12 let v řetězech

Jdi a dívej se! Píše-li tu někde někdo, že tenhle film nemá přesah/nesouvisí se současností, nepochopil základní premisu filmu - tenhle příběh není o otroctví, ale o zotročení (proto 12 let v řetězech), nebo lépe řečeno je primárně o době otrokářské, ale sekundárně popisuje to, co se všude na světě děje i dnes...obchodování s bílým masem, prodávání dětí, otrocká práce atd. (v evropských poměrech lze komparovat třeba s Iñarritovým filmem Biutiful) Nevím, jestli to byl koncept, nebo je to má osobní podvědomá divácká zkušenost, ale velmi silný je vjem lágru, paralela s děním a atmosférou v koncentráku, ovšem na pozadí nádherné přírody, což některým scénám (které přecházejí ve statické obrazy, což je McQueenova specialita) dává až bizarní rozměr. Americký Jih jako jeden velký koncentrační tábor...paralela s holocaustem je obrovská... (o to silnější při němé scéně, kdy se černí otroci setkají se skupinou severoamerických indiánů...jejich genocida je další z temných stránek historie západní kultury) Fascinující je 12 let v řetězech po filmové stránce, McQueen je ryzí filmař. Už jen ten fakt, že velkolepé drama dělají především hudba a ruchy. Práce s rytmikou, všechno to tleskání, klapání, sborový zpěv, gospely... A pak kamera, která často bloudí mezi exotickými stromy nebo se zastaví úplně. Pomalé vertikální jízdy a dojem statických obrazů. Tento koncept ještě posiluje epizodičnost dějové linie, 12 let v řetězech jako sled jednotlivých epizod příběhu. A také důraz na subjektivitu vnímání, kamera vlastně jen doprovází hlavního hrdinu na jeho strašlivé odysee a jako průvodce se vyhýbá velkým celkům, divák tak vidí jen torzo reálií bezprostředně souvisejících se Solomonovým příběhem. Nedozvíme se nic o okolnostech únosu, neuvidíme zvenku dům, kde ho zprvu vězní, nespatříme vcelku loď, na které ho převážejí na jih, nedozvíme se nic o osudu dětí násilně oddělených od matky...vše postaveno na principu umělecky modifikované 3rd person videohry, což zintenzivňuje divácký prožitek. Jdi a dívej se! (03.03.2014)

Zhlédnuto v kině. Tak konečně. Po filmech Hunger a Shame, kdy jsem si říkal, že Steve má to řemeslo celkem v paži, ale pořád mi u obou těchto snímku k dokonalosti něco chybělo, můžu říct, že tady mi nechybělo nic a s čistým svědomím uděluju jeho filmu plný počet. Je to paradoxní, protože Twelve Years a Slave je z jeho dosavadní tvorby rozhodně nejdepresivnější. Je to nepříjemný film o hodně nepříjemné době, která nebyla zas tak dávno, jak se zdá… Je to film o naději, o touze žít, ne jen přežívat (jak bylo řečeno ve filmu) a o tom, že "morálka" a zákony se mění podle doby a toho, jak jsou lidé vyspělí. Či jak se jim to hodí? Tak či tak tenhle film o lidech dost vypovídá a pravá síla tohoto snímku je v tom, že si to můžeme převzít i na některé situace z dnešní doby, kdy se raději podíváme jinam a řekneme si, že to je v pořádku, protože to odpovídá dnešním standardům a že to takhle vždy bylo, než se zamyslet nad tím, jestli to je, či není opravdu dobré (např. práva homosexuálních párů na svatbu/adopci) či lidské… Navíc, ani jednou mi nepřišlo, že jsem byl citově vydírán, což je na drama s takovýmto tématem poměrně unikátní. Odcházel jsem z kina v depresi a hlavě mi proudily různé myšlenky, ale ta nejhlasitější mi říkala, že tohle opravdu silný a skvělý film, který se muže stát klasikou. 100 %. (29.01.2014)

V některých záběrech nehorázně zdlouhavé, avšak ze široka vzato příliš zkratkovité. 12 let uteče a divák si to v konstrukci děje ani neuvědomí - resp. není to dostatečně věrohodně zaznamenané. Hans Zimmer používá stále stejně vycizelované durové akordy, které střída s molovými ala Inception, akorát namísto robustních syntezátorů tu tentokráte máme jemné smyčce, či klavír. Pár scén je tam neskutečně silných a z hlediska explicitního násilí dosti nekompromisních, Fassbender je ďábel a pár oduševnělých mono/dialogů by se tam taky našlo, ale chybí mi komplexnější výstup/myšlenka. Jako příběh o jednom člověku možná ucházející, jako komplexní oscarová freska selhávající. Bohužel občas McQueen neví co z toho vlastně chce udělat. (02.02.2014)

Není moc co řešit. Kvalitně natočený film, který sice vůbec nemusel vzniknout, protože nic moc objevného neříká ani neukazuje, ale když už vzniknul, ostudu svému tvůrci nedělá. McQueenův fanoušek nejsem, tak s jeho přesedláním na "normálnost" nemám problém. Pokud má 12 let nějakou výraznější chybu, tak že naprosto nezohledňuje čas - děj působí, jako by se odehrával během měsíců, ne let, což je určitě ke škodě. (25.01.2014)

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)