Děs v opeře

Italský mistr hrůzy mě mile překvapil. Už jsem dříve viděl od Daria Argenta tři horrory, ale žádný mě nezaujmul tak, jako teď Děs v opeře. Velmi hutná atmosféra a třeba ten nápad s jehlicami na očích (zvláště když se objeví poprvé) mi připadal ještě děsivější, než slavná mučící scéna z kina v Mechanickém pomeranči a naháněl mi hrůzu už jen tou představou nemožnosti skrýt tu hrůzu před sebou jen coby mírným přivřetím očí. To už jsem se bál, co mě bude čekat u zbytku filmu, když už v první třetině přišel Argento s tak drsným prožitkem, ale (naštěstí) jsem mimo tenhle prvek měl pak před sebou skvělou napínavou detektivku. Kombinace brakového horroru se vznešenou operou v honosných kulisách (a v rámci soundtracku ještě další velmi nápaditá kombinace opery s metalem!) je vskutku nevšední, minimálně na filmovém poli, ale i díky skvělému filmařskému řemeslu a skvostně gradujícímu napětí mi úplně sedla a v doprovodu nejedné mistrovsky působivé scény připravila zážitek! Líbila se mi i postava režiséra, odkazujícího přímo na Argenta, občas přítomný detektiv nepostrádal charisma, tajemný vrah budil ten správný děs... a to ještě nebylo vše. Už jsem si díky Phenomeně zvykl, že Argento rád ve svých příbězích zaměstnává zvířatka, ale zatímco šimpanz s břitvou (a občas i inteligentní hmyz) ze zmíněného filmu mi připadal jako slušný úlet, zdejší scény se zásahem havranů mě naopak fascinovaly, zvláště pak to dlouhé kroužení s hledáním vraha po celé opeře během predstavení bylo přímo vizuální a atmosférickou lahůdkou. Je to film často mnohem víc pro oči, pro uši a vnitřní pocity od temného děsu až po dojem spolupatřičnosti, než pro hledání hlubší logiky, ale jako takový jsem si ho užil a příjemně mě překvapilo i zakončení, kde ty krásné poetické Alpy vytvářejí velmi pěkný kontrast k jednomu z osudových incidentů. S několika tak náhlými zvraty najednou pak zbývá hlavní hrdince už asi jen to uchýlení se k myšlenkám proti všemu dosavadnímu, a ke krásné přírodě kolem... [90%] (viděno v delší, nezkrácené režisérské verzi) (04.06.2022)

Velmi slušný Argento. Jak se u gialla sluší a patří, dočkáme se tajemného zabijáka a jeho krvavých mordů. Vraždí se dost, není tu sice takového množství gore, přesto je provedeno špičkově a bez pocitu samoúčelnosti. Větší pozornost však na sebe strhává samotný vrah, o jehož identitě a pohnutkách neznáme vůbec nic. Jeho jednání trochu připomíná hrdinčina pomateného fanouška, který jí nutí být svědkem všeho toho brutálního řádění a to velmi účinným způsobem: jehlami na očních víčkách. I díky tomu, že se tu vraždí celkem často, není místo pro sáhodlouhou nudu - tedy až na dialogy, které smrdí papírem. Velkým pozitivem je kamera, jelikož se dočkáme několika opravdu parádních kamerových hrátek (vystřelená kulka skrze klíčovou dírku). Více v mé recenzi zde. (26.07.2010)

Tento Argentův krimi horůrek o magorovi terorizujícím umělce opery se mi opravdu líbil. Ocenit se dá napínavý příběh, který udrží diváka při životě, kvalitní gore i spousta zpestřujících filmařských nápadů. Co mě vyloženě způsobovalo výkrut nehtů na nohou, byla otřesná punkrocková hudba, nebo co to bylo, kvůli které spolu s debilním přídavkem na konec nemůžu o plným kotlu přemítat ani ve snu. Ale jinak rozhodně jeden z nejlepší talijánských hororů, jaký jsem měl zatím tu čest vidět. 75% (02.10.2013)

Atmosférický snímek s báječným gore, tak jak to Argento umí. Havrani, červená, nájezdy. Havrani jsou výbornou volbou a zde museli být pěkně vycvičení. Jejich útok na člověka je mrazivý, vytržené oko v zobáku odporné. Kamerové nájezdy beze slov za doprovodu hudby jsou mimořádně působivé, jedno zda jejím okem sledujeme dlouhou chodbu, rozlehlý byt, větrací šachtu či točité schodiště. Oblíbená červená je doslova na každém kroku - světlo, šaty, koberce, závěsy a samozřejmě krev. Zajímavým nápadem je vystřídání klasické hudby v momentě vraždění hudbou metalovou. Vrah v černé masce s černými koženými rukavicemi se zdá být snad všude, není před ním úniku. Herci sice za moc nestojí, dialogy jsou spíše vatou a napětí k zadušení se nedostaví, ale to už by režisérovi fanoušci měli očekávat. Silnou stránkou je divnost v zajímavém obrazovém vyjádření ( Argento se pomalu oprošťuje od rozbitých obrazových kompozic). Pozor, než se podíváte skrze kukátko dveří, dobře si zvažte, zda není lepší zůstat v nevědomosti... (10.01.2012)

Nevypadalo to celou dobu marně, ale v konečném důsledku mi zase přišlo, že údajný "mistr žánru giallo" předhodil další průměrný a ne tolik oslňující snímek. Krom jeho debutového gialla Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru a fantasy hororové atmosférické mňamce Suspiria mě teda nechává jeho režisérský um zcela chladným. Nemůžu si pomoci, ale Dario Argento mi připadá jako přeceňovaný režisér. Jsem moc zvědavý na další snímky, ale scenáristická složka je právě důvodem mých rozpaků, zkrátka na ni Argento hodně dlabe. Stejně jako v Tmavě červené mi opět připadalo, že hudební doprovod Děsu v opeře vůbec nedává smysl a neodpovídá napětí scény. I když je pravda, že to je pro žánr příznačný prvek, ale subjektivní pocit je holt pocit. Viděl jsem i jiné gialla, kde mě to takhle do uší vůbec nebilo. Abych ale tomuto kousku nekřivdil, tak se tu našlo několik opravdu zvláštních momentů jako třeba ten, kdy je hlavní svázaná hrdinka s přilepenými jehlicemi na spodních víčkách nucena přihlížet mordovačce svých známých a nemůže kvůli riziku píchnutí riskovat mrknutí. To samé kamera, nasvícení a výprava je prvotřídní. Nejvíc ale příběhu škodí až mučivě nastavovaný závěr, kdy už jsem nervózně začínal koukat na hodinky. To by se prostě při sledování stávat nemělo. Mno ještě uvidíme pane Argento. (13.01.2016)