Neodvolatelná mise

"Jak může tohle? Co může ale jiného?" Téma studené války, tolikrát přenesené na filmové plátno. Tentokrát tedy ne filmové, ale televizní - a možná to přidává na hodnotě, je to komornější a svým způsobem uvěřitelnější. Nejdřív mě bavilo sledovat, kdo ze slavných se k této skupince, která se snaží odvrátit katastrofu, ještě přidá. Ale pak mě chytil samotný příběh. A černobílá tomu taky sluší. Je to jiné a zajímavé a rozhodně tohle než všechny ty nabubřelé, monstrózní americké popcorn megafilmy. (16.02.2011)

Mise která nejde odvolat, jak důmyslné, ale nebezpečné zároveň. Kdy stačí aby se pohnojil systém a letadlo s bombou už nejde zastavit, i když s pilotem mluví sám prezident. A třetí světová válka je rázem na spadnutí, zvlášť když letadlo míří na nepřátelské hlavní město. Jak z toho ven velice originálně i za cenu milionů obětí, Ale pořád lepší než válka. Doufám, že dneska to mají ošetřeno líp, aby k něčemu podobnému nemohlo dojít. (24.09.2015)

Velice nápadité, poutavé a smysluplné. Aneb o tom, jak si velcí muži hrají s figurkami, aniž vidí na skutečný povrch. A o tom, jak vše může zničit jedna technická chybka. O válce, kterou ve skutečnosti nikdo nechce, ale uvědomí si to, až když je pozdě. Sice jsme tenhle nápad tady už několiktát měli v jiném obalu, ovšem tady se tvůrci obešli bez triků a doslova nevylezli z komory. Napětí se buduje pouze zkrze telefonáty a mapu a pomocí klaustrofobních záběrů. Vlastně se to celé odehrává jen ve dvou místnostech a skvěle to funguje. Bohužel, za co musím strhnou hvězdičku? Za kameru. I přes tu napínavost mi kamera neuvěřitelně vadila. Celou dobu mi to připadalo, že je to nahrané na levnou digitálku a pak odbarvené. K tomu se místy nešikovně třese. Kvůli kameře jsem z toho ztratila část atmosféry a přes to jsem se zkrátka nepřenesla. (14.03.2010)

Neodvolatelná mise představovala svého času v oblasti televizní tvorby totéž, co v hraném filmu Kubrickův Dr. Divnoláska. Byla to klasická televizní inscenace varující před nebezpečím jaderných zbraní a vznikem jaderné války. Když jsem viděl Frearsův remake, považoval jsem ho v první chvíli za původní televizní film - tak přesvědčivá byla scéna, kostýmy a černobílý obraz. Tomu pocitu autenticity původní inscenace Frears podřídil prakticky vše a až herecké obsazení mě přesvědčilo o omylu. Případné pocity diváka z určité omšelosti, naivity a zastaralosti zpracovávaného pohledu souvisí právě s tím, že se převyprávěl text a scénář starý mnoho desítek let. Mimochodem, původní televizní inscenace se dnes v amerických televizích ale ani v jejich západoevropských protějšcích už prakticky nevyrábí, jde o vymřelý žánr, který do určité míry nahradily hrané dokumenty a rekonstrukce. Jen z málokterého dramatického díla čiší tak dokonalá paranoia let studené války a všudypřítomné hrozby jaderného konfliktu. Z tragiky příběhu vyčnívá postava politického poradce hraného Hankem Azariou, který svým cynismem a dogmatičností spíš připomíná Kubrickovu satiru Dr. Divnoláska. Celkový dojem: 90 %. (19.05.2010)

Fail Safe z roku 2000 se nemůže vyhnout srovnání se svým takřka dokonalým filmovým předobrazem. Není to úplně fér, protože tato verze je záznamem živé televizní inscenace (ano, občas to někdo stále ještě dělá;)) - což má samozřejmě určitý vliv na formát a obsah filmu. Na formát ani tak ne, protože i originál byl velmi komorní záležitostí, ale pokud jde o obsah, těch chybějících 20-25 minut je dost znát. A když se dozvíte, že to prokrácení je důsledkem "nutnosti" reklamních pauz, a máte možnost srovnání obou verzí, zanechává to určitou pachuť... Jak je vidět z obsazení, "nový" Fail Safe je v daném ohledu velmi slušně vybaven, a celkový úhrn "hvězdnosti" z dnešního pohledu je někde jinde, než u původní verze. Bohužel, Stephen Frears není Sidney Lumet, a hlavně Richard Dreyfuss není Henry Fonda. Když si vybavím Friedkinovu aktualizaci Lumetových 12 Angry Men, působila na mě podstatně přirozeněji, než "nová" verze Fail Safe - černošský pilot Don Cheadle si vymění s Georgem Clooneym jednu "dobovou" segregační poznámku, Clooney je tragicky ovdovělý, a jeho syn hází do závěru filmu poměrně slušné logické vidle (které v původní verzi, kde s pilotem mluvila jeho manželka, nebyly). A hlavně, dětičky hrající si před kinem... oh come on... To jsou zkrátka věci, které ani Brian Dennehy, James Cromwell a hlavně Hank Azaria nemohou při nejlepší snaze vyvážit, zvlášť když jejich (dnes nesrovnatelně méně známí) předchůdci hráli své vedlejší role také jako z partesu. A to jsem se ještě nedostal k plukovníku Blackovi... nevím jak to, ale Harvey Keitel mi přišel, jako kdyby hrál jen na půl plynu. Takže jak to uzavřít - prokrácení, díky kterému vypadlo pár dějově sice ne úplně podstatných, ale původnímu filmu velmi prospívajících, scén, se spolu s dalšími nepříliš šťastnými režijními rozhodnutími, a ne úplně stoprocentně vydařenému castingu (Dreyfuss) a hereckému nasazení (Keitel), na kvalitě Neodvolatelné Mise podepsalo negativně, a bohužel celkem výrazně. I tak objektivně vzato jde o velmi dobrý film, který nabízí divákovi jeden z těch nepříliš příjemných zážitků, jimiž filmové/televizní médium plní svou společenskou úlohu. Kdybych obě verze viděl v opačném pořadí, možná bych byl o něco shovívavější, ale takhle váhám mezi 70 a 80%. A vzato z trochu jiného úhlu, "remaku" Dvanácti Rozhněvaných Mužů jsem dal 70... Takže to tak nechám i tady. 70% (27.03.2017)