Příběh mého syna

Červená knihovna bude pořád jen červená knihovna, můžete ji klidně vyprávět na přeskáčku a zasadit do válečného Sarajeva, nic se na tom nezmění. Kombinace realisticky vypadajících válečných scén s příběhem jak z laciné telenovely podle mne nefunguje. Navíc je to ještě roztažené přes dvě hodiny. Zkrátka jen doják cílený na divačky - matky. (21.05.2018)

Neuvěřitelná koncentrace všech možných i nemožných klišé, především v první půlce, různých odboček a vedlejších motivů, které měly jediný účel a to hraní na city. Díky těmto slavným momentům si ani člověk nemůže vychutnat příběh, který je hodně silný a slušelo by mu to samu o sobě, jenže takhle nemá šanci vyniknout. Začátek ve smyslu odejít-neodejít, ale postupem času se to zlepšuje. Takže ten, kdo přežije srdceryvný moment, kdy psycholožka říká s dojetím: "Neznám žádný jiný pár, který by si to zasloužil víc, než vy", se dočká příběhu, který (jedno klišé na závěr) mu na dlouhou dobu utkví v hlavě. (11.04.2013)

Další příspěvek filmařů do kapitoly válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii, ikdyž tady se více zaměřují na osobní propletený osud syna hlavní hrdinky, kde ve střídavých flashbacích odhalujeme ve víru tehdejší syrové etnické války celý příběh. První třetina nezáživná, pak se to už pomalu rozjížďí a konec překvapivý. Opět si dovolím pro zájemce tohoto smutného tématu na konci 20.století doporučit filmy jako Válečníci, Vítejte v Sarajevu, Zásah do srdce, Harrisonovy květy, Savior nebo novější V zemi krve a medu. (22.08.2013)

Příběh mého syna mi přípomněl Saviora - Zachránce (český komerční název Ve službách legie) a Grbavici jak občanskou válkou v Bosně, tak tématem těhotenství a mateřství v ozbrojených konfliktech. Podobnost s Grbavicí je pro časový odstup, kdy i přes značnou dobu po válce ovlivňuje osudy lidí. Válka dokáže strávit lidské bytosti, ale spousta lidí nedokáže strávit válku. Překlad, že Pietrův (nevlastní) otec je četník místo karabiniér je možná nechtěným paradoxem. Bohužel nejen paradoxy k válkám patří. (12.06.2016)

Príbeh môjho syna je naozaj príbehom v pravom zmysle slova. Má čo povedať, dokáže zaujať, šokovať a niekoľkokrát i dojať. Penelope Cruz vycítila silný potenciál a dala prednosť filmu s príbehom pred hluchým a prázdnym "zaručeným" trhákom. Aspoň odo mňa má za to pochvalu. Jej výkon a presvedčivosť tomu zodpovedá. Zaujme i pohľad na Penelope "16 rokov po". Filmu by som vytkol snáď iba to, že často a možno i zbytočne preskakujeme časové roviny a snaží sa byť moderný a prístupný dnešnému divákovi. Myslím, že príbeh je silný natoľko, že by to uniesol i tou klasickou cestou. Fanúškovia Nirvany si môžu hviezdu smelo pridať. 80%. (27.10.2013)