Nedotknutelní

Jeden z řady zase těch milých a pozitivních filmů, který se nenese v duchu šablony a negativní atmosféry současných filmů, ale naopak vypráví pravdivý příběh, na který budete celou dobu nahlížet s nadhledem, ale přesto budete vědět, že film je takřka podle pravdy. Hrozně pěkně se mi na něj koukalo, oba herci předváděli naprosto super výkony. Omar Sy možná ještě o něco lepší. Trošičku mi to jeho hraní připomínalo Eddie Murphyho v 80. letech. No paráda, konečně zase film, na který se budu koukat pokaždé, když se mi naskytne příležitost a budu vědět, že prostě jen tak neomrzí. A to přitom přišel naprosto náhle a okamžitě mě dokázal zasáhnout. Klobouk dolů. (08.03.2013)

Mám ráda Francouze, většinou dělají dobré filmy (pokud nejsou koprodukční a o Francii se to ani neotřelo ...) Na tenhle film jsem se už dlouho těšila. Asi nejlepší, co jsem na podobné téma viděla. Líbilo se mi, že oba protagonisté zůstali takoví, jací byli na začátku, proměna byla jen přiměřená společně strávenému času. Omar je prudký sympaťák! Palec nahoru! (06.03.2014)

Při sledování filmu jsem si mnohokrát vzpomněl na podobný snímek Uvnitř tančím. Zvláštní však je, že zatímco u britského filmu se podstatně víc tlačilo na pilu a obvinění z citového vydírání mohlo být nasnadě, přesvědčil mě asi víc než jeho francouzský následovník. Asi proto, že Intouchables pracoval víc s humorem a celkově byl takový víc bezstarostnější, pohodovější a...méně úderný. Ve výsledku si možná najde i více fanoušků, ale jeho aroma ve mně nezůstane tak dlouho jako u výše zmiňovaného anglického produktu a nejspíš na něj i časem zapomenu. Tímto srovnávacím úvodem však nechci říct, že by Nedotknutelní byli nějak slabším filmem, to určitě ne. Je to po všech stránkách kvalitní dílo. Příběh není vůbec hloupý, v tech. kategoriích nenajdete slabšího místa (ach, ta hudba!), dýchá na vás příjemná a hřejivá atmosféra, funguje zde humor, ale snímek jasně stojí na úvodní dvojici, jejichž společná chemie (přestože tenhle aspekt zohledňuju spíše u milostných párů) funguje velmi dobře, a tak nějak přirozeně. Jako hlavní nedostatek filmu však vidím jeho celkovou nereálnost. Přestože se tvůrci dušují, že se inspirovali skutečným příběhem, nevěřím jim to. Při sledování filmu mi to ani moc nevadilo, ale v závěrečném hodnocení na to přece jenom přihlédnu. Nebudu sice zbytečně pálit tak ostrými náboji jako třeba Tetsuo a jeho sociální utopie, přesto 1* dolů půjde, nic ve zlém. (30.05.2012)

Můj vztah k Nedotknutelným (přesněji TĚMTO Nedotknutelným, protože s názvem Intouchables budu mít navždy spojenou De Palmovu gangsterku) by se dal popsat asi takto: "Na počátku byl hype." I z toho důvodu jsem si dal se zhlédnutím hodně na čas (film jsem viděl až v televizi cca před půl rokem), a dokonce se věci sešly tak, že jsem stihl vidět i zatím poslední film z dílny dua Nakache-Toledano, Dokud Nás Svatba Nerozdělí. A kupodivu když mi pak prošli "rukama" Nedotknutelní, měl jsem z nich v řadě ohledů velmi podobné pocity. Ano, je to velmi dobře zahrané, po řemeslné stránce velmi dobře vedené, ale zcela průhledné a nepřekvapivé, sestavené z očekávatelných figur a očekávatelných situací (jistě, obvykle v nich není k vidění kvadruplegik), a že by mělo jít o bůhvíjak přelomový film nebo i "jen" film roku, to bych neřekl. Na moji "první signální" to zkrátka a dobře nezapůsobilo a v hlavě mi tato záležitost zůstává už jen díky tomu přeceňování, které se jí dostalo a stále dostává. 8. nejlepší film? Ale prosím Vás... 70% (06.10.2018)

Černej anděl v buržoazním sídle. V Americe africké chůvy učí děti měšťánků emocionální úplnosti, v Británii jemenský šejk káže deprimovaným hrdinům o smyslu života a ve Francii senegalský čahoun vrací kvadruplegickému milionáři chuť do všeho tím, že selanku pracháčů mění na soft verzi pařížského předměstí (přitom se ale samozřejmě sám asimiluje krásou "vysokého umění"). Jestli tohle není midcultový tyglík se všemi ingrediencemi, jsem já beznohý satyr. S oběma zmíněnými filmy pojí Nedotknutelné to, že jsou od pasu dolů mrtví (včetně srdce a koulí), ale přeci jen jim to dost dobře pálí na to, aby se jich člověk nemohl urážlivě dotýkat. Je to veselé, výhřevné, někdy dokonce lehce za hranou politické korektnosti, ale je to, jako by řekl gruzínský knírač, nekonfliktní a obalené v hedvábí. Francouzi tyhle multi-kulti okrasy dělat umějí, a mocně aplaudované dílo dvojice režisérů má tu krásnou vlastnost, že aspoň nepodsouvá žádné kliškovité stereotypy sociální a politické (přinejmenším filantropický pracháč nezachraňuje socku z ghetta), byť té podlézavosti prostřednímu vkusu je tam na můj vkus moc - nakonec je to tak vlastně něco mezi pohádkou a komedií. Vysoké hodnocení na rozdíl od tupoučkého hovínka jménem Černobílý svět chápu... ale na mě prostě podobné emocionální kalkulačky nefungují. P.S. Komisař Cluzet je skvělý... (28.05.2012)