Rytíř pohárů

Mallick je prostě svůj a točí si filmy po svém a pouze pro své diváky. Jeho fascinace přírodou a vnitřními monology, je viditelná ve všech jeho filmech. Stromem života naznačil, kam se jeho kariéra bude ubírat a postupně začal ztrácet některé ze svých diváků. Snímkem "K zázraku" jen potvrdil, že mu nejde o přímý děj ani o vykreslení postav. Pouze krásné obrazy a hluboké myšlenky, které možná mají, nebo nemají význam. Jasně tím dal najevo, že jeho film nejsou pro každého a co může někoho fascinovat, to může jiné unudit k smrti, popřípadě si z nich může něco odnést i divák, který není znuděn, ani fascinován. A tím divákem jsem právě já. Vnitřní monology jsou pro mě z 90% o ničem a jen občas se najde myšlenka, se kterou se mohu ztotožnit, případně se jí nechat inspirovat. Sledovat "mrtvé" postavy, které bezcílně chodí, bloumají, přemýšlejí, odcházejí a přicházejí, litují se, ale po celou dobu spolu nemluví, nic neřeší, je pro mě občas dost neúnosné a nepochopitelné, stejně jako jeho činy, které by nedělal nikdo s IQ nad 80. Proč se postavy chovají, jak se chovají, proč se jen dívají a nechávají mluvit jen své nitro, to nikdo neví, ale postavy v Mallickových filmech, takové prostě jsou a divák je musí tak i vnímat. Mallick si svými filmy, vytváří alternativní vesmír, kde si spolu postavy nepovídají, ale pouze bloumají a nějak proplouvají životem. Pro koho byl neúnosný film "K zázraku", ten se musí "Knights of Cups" vyhnout ohromným obloukem. Jestli byl "K zázraku" ještě pořád film s příběhem o tom, jak se muž nedokáže rozhodnout mezi dvěma ženami, "Knights of cups" je bez jakéhokoliv nosného děje. Přiznám se, že ani já nevím o čem film byl, co byly všechny postavy zač ani, jaká byla jejich životní cesta, nebo cokoliv podobného. Na druhou stranu jsem si z filmu odnesl to co ze všech Mallickových filmů. Vizuální nádheru. Emmanuel Lubezki je kamerovým mistrem a jen díky němu jsou současné Mallickovy film, snesitelné i pro mě. Jeho kamera je fascinující a právě ona vizuální stránka, táhne Mallickovy film aspoň nějakým směrem. Směrem, kdy divák může sledovat fascinující obrazy. Nic jinému už mi Mallick bohužel nenabízí a obvám se, že se brzy dostane do stavu, kdy natočí film, který bude o jednom bytě a jedné postavě, která bude dvě hodiny meditovat v pokoji a bloumat nad smysly života. (12.03.2016)

Opravdu velice hutné, zároveň však těžce stravitelné sousto. Bale, Blanchett, Portman a další v jiném světě, který plyne pomalu, aby ukázal, že není kam spěchat, že čas je stejně svým pánem. Příjemná kamera, hudba a filozofično - prvotřídní herci, ale nedokážu se ubránit pocitu, že Malick není Sorrentino. Ten totiž vychází z přirozené potřeby takto tvořit, ale Malick (zdá se mi) docela tlačí na pilu. Jakoby se do toho malinko zamotal a zapomněl, co chtěl vytvořit. Příběh muže, jenž se snaží uchopit smysl života a zjístil, že v jeho užívání si plnými doušky to není. Anebo se pletu, Malickovi se to povedlo podle jeho představ, a ztratil jsem se já, jako vnímatel. Bezesporu je to však jistě pozoruhodný film, pokud tedy pozorovat umíme. Přeju vám to. (25.01.2016)

Naprosto nedivácký film. Chápu, že Malick chce zprostředkovat divákovi stres a zrychlenou planost (velko)městského života odtrženého od Boha a používá k tomu adekvátní výrazové prostředky, ale jako divák nechápu, proč by mělo být v mém zájmu onen stresující zážitek podstupovat. To je jakobych chtěl pochopit spouštěč epileptického záchvatu a kvůli tomu upřeně 2 hodiny koukal na stroboskopický efekt. Nostalgicky vzpomínám na ty časy, kdy Malick hledal a dokazoval přítomnost Boha v zázraku a harmonii přírody...v lánech větrem se vlnící trávy... (22.12.2016)

Istý filozof sa raz boril s dilemou, či má do svojej knihy pripájať aj poznámky a vysvetlivky. Nechcel totiž, aby bola príliš dlhá a tým pádom nezrozumiteľná. Nakoniec ich tam predsa dal, lebo citujem "Ak sa veľkosť knihy nemeria počtom strán, ale časom potrebným na jej porozumenie, mohlo by sa o nejednej knihe povedať, že by bola oveľa kratšia, keby nebola taká krátka." Potrebujete vysvetlivky a komentáre? (20.12.2016)

Už jsem to psal dříve u jeho filmů a musím to napsat znovu a znovu. Malick není pro každého. Jeho prezentace myšlenek, úvah a i vnitřního tápání věřícího člověka převedena na plátno nemusí být každému jasně srozumitelná. Já si bohudíky každý jeho film nesmírně užívám. Nemohu říci sám, že vždy vše zcela chápu, přesto tak nějak vnitřně cítím, že ta jím vysílaná energie je mému nitru srozumitelná a že je na téměř podobné frekvenci. A jsem za to nesmírně rád. Zdaleka jsem neviděl od Malicka vše a každý jeho film mám uchován jako láhve starodávného koňaku, které se otevírají jen při významných příležitostech či situacích, či kdy zkrátka je na ně už konečně chuť. Tenhle film si suším v archívu už dlouho, ale dneska se den nějak nepovedl. Nálada pod psa, venku létá do rozkvetlých stromů cosi jako sníh a tak jsem měl chuť něco vidět. Hned od prvních sekund zase poznáte Malickův rukopis. A ač u filmů kameramany mění docela často, nějak se mu daří ten rukopis přenášet do každého dalšího snímku. Já ty rotující kamery kolem postav či neskutečně nápadité záběry prostě zbožňuji! Jeho vituální pojetí života a světa je divákovi předkládáno tak, že často musí jen žasnout nad těmi čarokrásnými obrazy. I zde si Malick klade stále tu stejnou starodávnou otázku. Quo vadis ...  ? Kdo jsme, kam vlastně kráčíme...? Proč tu jsme?  Christian Bale se skvěle zhostil role chlapíka, kterému po materiální stránce vlastně nic nechybí. Žije si v blahobytu, v luxusních moderních domech o nichž my můžeme jen snít, čas tráví s nádhernými ženami, ale snad právě proto je v tom konzumním stereotypním odžívání svých dní ve zlaté kleci pomalu ale jistě znechucen a trochu udiveně si klade otázku zda to je skutečně ten důvod proč tu jsme? Krize středního věku někoho uvede do deprese při ohlédnutí zpět, ale jiného může naopak nakopnout, protože ještě není konec a cílová rovinka je ještě relativně daleko. Malick se navíc snaží laskavě připomenout, že i v krušných chvílích na těžké chvíle nikdo není sám, že je tu vždy někdo kdo je tu neustále s námi. Pro věřící je to možná útěcha, ale nevěřícím stejně nezbyde nic jiného, než se z toho všeho nějak vysekat sám. Vždycky se dá ale začít znovu. Vždycky, jen se nebát udělat ten krok vpřed. Terrence Malick film tentokráte prolnul nádhernou hudbou Hanan Townshenda a nebál se sáhnout ani k Edvardu Griegovi (jehož miluju). Fascovalo mně, že Suita No. 2 z Peer Gynta do filmu padla jako ulitá ač jindy klasika ve filmech obzvláště takto vážných a moderních může mírně rušit. Jestli mohu doporučit, pusťte si dle rady uvodních titulků film hodně nahlas a na velké obrazovce. Pak už se nechte jen vtáhnout hluboko do vašich vnitřních úvah až kamsi do mlžných krajin své duše. Pane Malicku, tohle byl další filmový skvost! Dávám za 5 a kdo nepochopil, nechť prosím nekomentuje...  ! * * * * * (02.04.2022)