Černý čtvrtek, Janek Wisńiewski padl

Působivé drama jako řemen, pocitově to je tedy neskutečný nářez.. Prolínání příběhu mladé rodiny se třemi malými dětmi a událostmi z prosince 1970 v několika polských městech hutní atmosféru a celkově dodává snímku reálný pohled.. Dnes večer nemám žádné připomínky, tohle stojí za to vidět, i když z toho jedné vůbec nebylo a není dobře, zapomínat na komančská zvěrstva se prostě nesmí.. (21.11.2021)

Poláci jsou skuteční muži. Hrdí, sebevědomí, nenechají si dělat na hlavu. Státní mašinerie je sice semlela stejně, ale bojovali. Položili za svou věc i životy, a nebylo jich málo. Totéž platí pro statečné polské ženy. Proto jsou i jejich filmy tak působivé. Na rozdíl od našich současných, velmi často zbytečných filmů, potěmkinových vesnic a pokryteckých blábolů na stříbrném plátně. Takhle se dělá film o totalitě, pánové režiséři CZ ! Jistě není nutné dodávat, že podobný systém manipulace, brutality, demagogie (a zbabělosti) existuje od doby co vznikl stát a jeho mocenský aparát. Liší se jenom občané, kteří mu to dovolí více nebo méně. Krásný a nesmírně silný film. /Pozn. Tímto nechci urazit české muže ani ženy, jen konstatuji, jaký dojem na mě udělal tento polský film a jak odlišný dojem na mě dělají české filmy o komunistické totalitě./ (02.02.2014)

Poláci tak trochu suplují naše filmaře, kterým se z příběhů odehrávajících se za minulého režimu vždy vylíhnou nějaké ty Pelíšky, což znamená, že komunismus byl v jejich očích sice svinstvem, ale nebylo za něj zase tak úplně špatně. Čest výjimkám typu Pouta. Poláci tu hnusnou šedivou dobu ukazují takovou, jaká byla a Černý čtvrtek to jen potvrzuje. Film se odehrává na několika úrovních. V jedné je rodina, které se gdaňské události tragicky dotknou, ačkoliv s nimi nemá vlastně nic společného, v té druhé je to samotná demonstrace a střety s armádou a ve třetí sledujeme jednání politických špiček. A všechny tři linky mají něco do sebe a všechny tři dokážou vyloženě nas*art a ta první, byť je prvoplánová, i dojmout. Ocenění zaslouží i citlivé zakomponování dobových záběrů, které jsou v několika chvílích otřesné a pochválit je třeba i herce, ačkoliv o nich to tady tolik nebylo. Celkový silný dojem podtrhává Balada o Janku Wisniewském, která provází závěrečné titulky.90% (09.04.2016)

Působí to trochu jako hraný dokument, což drama neubírá, spiše je posiluje. Pro našince jsou zajímavá samotná fakta o polských bouřích sedmdesátých let, o kterých jsme se doma v té době nedovídali ani tolik, že se odehrávají. Mimo toho, že člověk podvědomě stojí na straně protestujících, musí také vidět, jak se Poláci poučili z rokuj 1968 v Československu a i za cenu "sebeobětování" a ztráty úcty vlastního národa nenechali věci dojít až k sovětské invazi. (13.11.2021)

Mladý manželský pár Stefania a Brunon se těší novému bytu, který se jim v nelehké době podařilo získat. Jejich nadšení však přetnou tragické události 17. prosince 1970 v Gdyni, kdy je Brunon při cestě do práce bezdůvodně zastřelen komunistickou policií. Stefania nejprve zprávu o úmrtí svého muže považuje za vtip, posléze je však čím dál více přesvědčována o kruté pravdě. Společně s diváky je svědkem sílících protestů dělníků místní loděnice proti ozbrojeným manévrům socialistického režimu. Během nepokojů tohoto dne zahynulo celkem 18 lidí a přes 500 jich bylo zraněno. Po delší tvůrčí odmlce se Antoni Krauze (chtělo by to sem na čsfd doplnit do informací o filmu, jakož i další tvorbu tohoto režiséra) vrací se zpracováním jednoho z nejtragičtějších dnů polských moderních dějin. Jde o první převedení této události na filmové plátno. Bezchybná Krauzeho režie, jako vždy vynikající hudba Michala Lorence a soustředěný herecký výkon Marty Honzatko mají hlavní zásluhu na tom, že film ani na chvíli nenudí a rezonuje v divákovi ještě dlouho po závěrečných titulcích. Hlavní postava filmu, skutečná Stefania Drywa, byla celou dobu přítomna natáčení a přispěla k tomu, aby byl její příběh co nejautentičtější. Zásahy, které by pravdivý příběh falsifikovaly s úmyslem prvoplánových efektů pro diváka, byly eliminovány na minimum. Viděno na Lubušském filmovém létě v polském Lagowě za přítomnosti a velice zajímavé diskuze s Martou Honzatko. Zatímco u nás jsou divákovi cpány neustálá nereálná retra typu Pupendo nebo Občanský průkaz, ze kterých nakonec máme pocit, že se v té době žilo hrozně fajn, Poláci tyto smutné kapitoly svých dějin zpracovávají natvrdo a bez příkras. (23.11.2012)