Velká nádhera

milovníci jakubiska, felliniho, kusturicu atď upalujte do kina - budete slintať blahom .fanúšikovia zmysluplných filmov iba na vlastnú zodpovednosť Mal som chuť zabiť každú postavu zakaždým keď prehovorila a hodinu pred koncom som len čakal kedy to skončí. Toto je pre mňa druh filmu, kvôli ktorým som prestal chodiť do kinoklubov. Nekonečná nuda, ktorej zmysel som mal prečítaný po pol hodine a okrem nádherne natočených čisto klipvých pasáží mi to nedalo vôbec nič. 7/10 (30.12.2014)

Jakýsi pokus o moderní Sladký život, bez oné nejednoznačnosti Felliniho filmu a bez onoho prostoru pro tvorbu vlastního názoru. Vlastně vše je dané, a to, že je film ovzláštněn různými formami vyprávění a matoucími střihy, z něj ještě umění nedělá. Vynikající je kamera, ale to by film musel být dokumentem ve stylu Godfreyho Reggia, pak by mne to skutečně zaujalo a měl bych možná pocit, že nejsem manipulován k zaujetí stanoviska. Dialogy jsou občas zajímavé se zajímavými postřehy, jindy plytké a prázdné, nevím, jestli schválně nebo se to prostě vymklo z ruky a má jít o umění, ale každopádně dokážou unudit k smrti. Nemám moc rád filmy, které nudí a chybí jim větší vnitřní struktura. Také tento film má jisté momenty, jež by se dalo považovat za zvraty, ale vůbec na nich nestaví, nepracuje s nimi, upozaďuje je, a tak vyniká především ten tok nudných scén. Ano, život smetánky je také nudný. No a co? Nechci to sledovat dvě a čtvrt hodiny. Chci příběh, něco nosného. Jestliže je jedna z myšlenek nakousnuta ve 45. minutě, a dořečena 15 minut před koncem, je to na mne jako diváka moc velký rozptyl. Hezké je odhalení církevního prostředí, kdy místo duchovní posily se člověku od kardinála dostane spíše receptu na kachnu s pomeranči. A btw, memento mori, lidi. (16.03.2014)

"Typický art," chtělo by se napsat, ale protože se nerad vyjadřuju ve frázích, přïšel jsem na to, že pro tento typ snímku musí být divák naladěn na tvůrčí záměr víc, než u jiných, jinak onen nefilmový styl, jak vystřižený ze sbírky citátů, unaví. Počinu si vážím, ale o odcizení uprostřed opulentních orgií se dá točit i uvážlivěji. (07.02.2014)

Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. (11.11.2013)

Pokud bych si Velkou nádheru sledovala na obrazovce počítače, asi bych ji před závěrečnými titulky vypnula. Ucelený příběh v ní totiž člověk nenalezne a po většinu stopáže tak nejde o to, co se stane, ale o to, jak to Sorrentino natočil. Zatímco Flaubertovi se tedy napsat knihu o ničem nepodařilo, Sorrentino film (téměř) o ničem stvořil a povedlo se mu ho udělat tak audiovizuálně nádherný, tak vtipný a tak zajímavě prezentující odlišné typy osobností, že v kině tato dvou a půlhodinová procházka Římem působí úchvatně. (01.07.2013)