Velká nádhera

Prispôsobenie sa skutočnosti, že nadšenci filmového umenia sú dnes viac vizuálni, menej intelektuálni. Sorrentinovi to vyšlo a film zaujal cieľové publikum. V istom zmysle ide o mestskú väčšinu dneška. Hrdia sa odlišnosťou od publika masovej zábavy. Majú prehľad v umení, psychológii, ekonómii času i živote. A zbožňujú Veľkú nádheru. Ale o čom bol film vlastne? Pripomínal návštevu galérie s pár vynikajúcimi kúskami a priemerným zvyškom. Disko párty, vibrujúca umelkyňa, analýza pokrytectva spisovateľky - aktivistky, botulotoxínový mág a scéna s plameniakmi sú stopercentnými ranami do čierneho. Žiaľ zvyšné ponímanie atmosféry mesta, jeho skvostnej architektúry, prchavých pohľadov do záhrad kláštorov v atmosfére sarkastického bilancovania vlastného života je neobratné. Od Felliniho na míle vzdialené. Pripomína mix video sprievodcu pre scestovaných (hľadajúcich iné ako prevarené pamiatky) a obratne sprdávajúceho filozofovania o živote, priateľoch a blízkych až po mediálno - zábavnú scénu. Hľadajúce záblesky šťastia v úprimne žitej duchovnosti, vrúcnych objatiach, dotykoch priateľstva a premýšľaní.Nie je to jasné? Nie je to presne k čomu nabádajú cvičebnice o šťastí či powerpointové prezentácie s poučnou príhodou? Mysli na maličkosti života, vrúcne miluj, nehromaď majetky, ale zážitky! Respektíve hromaď majetky, ale len aby si nimi získal Plnohodnotné zážitky a skutočné Emócie! (12.02.2014)

Sorrentino začíná snímek opulentní taneční sekvencí, kterou perfektně nasnímal jeho dvorní kameraman Luca Bigazzi. Akční střih a skvěle vybraný remix Far L'Amore na vás okamžitě přenesou energii z místa, kde postavy „živočišně“ paří. Podkres k filmu je díky geniální kombinací taneční (italské a španělské dance mixy!), orchestrální a sakrální hudby nejnabitějším soundtrackem posledních let./// Velká nádhera je o všem i ničem a o nic v ní nejde, pokud se vážněji zamyslíme. Sorrentino nabízí život s nádechem snů či magického realismu (žirafa, ptáci). Slovní přestřelky v hbité italštině přestárlé smetánky v čele s bohémem Jepem nelze z titulků během jednoho zhlédnutí učíst, film však jako kdyby tím signalizoval, že život je rychlý, pomíjivý a mnoho z něj mineme a nestihneme. Režisérovi se podařilo zachytit fotogeničnost Říma, jeho noční atmosféru a okouzlující památky, radost ze života, jiskřivost dialogů, pozérství. A hlavně vše propojil skutečně vtipnými vtipy, jimž vévodí 104letá jeptiška, která ujíždí jen na koříncích. [MFF KV, Oko] (13.04.2015)

(1001) Nepobrala jsem úvodní citát. Rozčiluje mě neustálý pohyb kamery a iritující doprovodná hudba. Hlavní postava v průběhu filmu v souvislosti s ohřátou rýží pronese větu: "The older is better than the new." S tímto podáním nemůžu souhlasit, takže jsem vlastně ráda, že jsem film viděla, abych si to uvědomila. Nezáleží na stáří, záleží na obsahu a smyslu. V poslední době jsem se zabývala filmy, kde dialogy postav sloužily zejména jako jeden z prvků zvukové složky, jejich obsah nebyl z narativního hlediska důležitý. Tady režisér chce, abychom poslouchali pozorně každé slovo, a stejně ty rozhovory nic neznamenají. Místo neustálého dívání do kamery bych chtěla obsah. Vidíme Jepa plakat příliš mnoho na to, aby to mohlo mít nějaký smysl. Film ve mě vytváří stejný pocit jako fotografie muže (Ivana Fraňka, haha), který se fotí každý den. Jeho tvář má na každém snímku tak rozdílný, zaranžovaný, nespontánní výraz, že to nevypovídá vůbec o ničem - nebo přinejmenším mě to vůbec nezajímá. (05.03.2014)

Úsměvný Fellini v rytmu diska. Což je poněkud problém, protože z Felliniho nijak zásadně unešený nejsem, a videoklipové disko je zde spíše jako lehce bizarní mindfuck uvozující shazování privilegované vrstvy. Ve smyslu nonšalantně sarkastického výsměchu snobismu a prázdného umění pro umění je Velká nádhera skvělá, ale stačilo by jí na to i o půlhodinu méně... a obalit onen nadhled okázalými pravdami o životě? Kdyby Toni Servillo v hlavní roli nebyl tak nenucený pohodář, zamyšlený požitkář nenalézající smysl ve svém požitkářství, tak se jeho vyprávění stane právě tak prázdnou a nudnou manýrou, jaké sám kritizuje. 7/10 (26.01.2014)

Film jako esence výtvarného umění, snad srovnatelný jen s Kubrickovou Vesmírnou odyseou, se rozpadá do střepin ještě drobnějších, než Godardův Socialismus. A podmanivá hudba je poněkud méně podmanivá, než Lelouchův hudební doprovod kteréhokoliv jeho filmu. Až smyslně krásný vizuál nedokáže porazit absenci kompaktního příběhu, což lze Sorrentinovi odpustit snad jen tehdy, když diváka provádí coby něžný dokumentarista ulicemi Říma, kterých se kamera hebce dotýká, a dává nám dýchnout jejich vůně. Velká nádhera pro obdivovatele obrazu jako vrcholné formy umění. (21.12.2013)