Pěna dní

Od "shiny happy people" estetiky úvodu, pestrofarebnej, akcelerujúcej a uvrešťanej, až k stíchnutému č-b koncu plnému hlbokých tieňov, znepokojujúcemu takmer ako "Begotten". Je v tom samozrejme zámer a ja ho oceňujem, ale charakter použitej imaginácie mi vyhovuje len sčasti i napriek hlbokým sympatiám k predstaviteľom hlavných úloh, takže kompromis je plne namieste. (29.12.2015)

Kniha Pěna dní pro mě představuje jeden z nejkrásnějších a nejoriginálnějších příběhů o lásce. V dospívání jsem hltal všechny Vianovy knihy, ať už ty vydané pod jeho pravým jménem či silné kvarteto pod pseudonymem Vernon Sullivan. Domníval jsem se, že Pěna dní je nezfilmovatelná. Mýlil jsem se, oceňuji snahu Gondryho, nicméně mi to zkrátka nesedlo. Podle mě by filmové zpracování mělo trvat nanejvýš osmdesát minut, dvouhodinové vizuální orgie hodně unavují, děj zbytečně natahují a kazí celkový dojem. Romain Duris je jako Colin par excellence, Audrey Tatou je v roli Chloé rovněž uvěřitelná, ale je to bohužel natolik kultovní román, že to je i pro věhlasného režiséra příliš velké sousto. Co takhle zfilmovat Zabte ošklivé? To by bylo mnohem jednodušší. (09.09.2013)

Troufám si tvrdit, že Pěna dní je snímek, v němž se až neuvěřitelným způsobem podařilo skloubit vytříbenou formu s působivým obsahem. Nedovedu si představit, že by někdo kultovní román Borise Viana převedl na filmové plátno lépe než právě Michel Gondry. Rozjel sice svou fantazii doslova na plné obrátky, ale zároveň se až překvapivě věrně držel knižní předlohy a podařilo se mu zachovat i její osobitou poetiku, která je ve filmu výrazně umocněna překrásnou hudbou. Herecké obsazení nemusí sednout každému, ovšem já osobně jsem nadmíru spokojená. Navíc jsem si naprosto jistá, že opakovaný výlet do surrealistického světa Colina a Chloé mi umožní ještě větší vcítění se do zákoutí jejich romantických duší. (25.12.2020)

"A pena dní sa potichu spúšťala na ratolesti symfonického leporela..." V ďalekej zemi, kde sa snúbi francúzsky surrealizmus s Kusturicovým dedičstvom, abstraktným nonsensom, Godardovým odkazom, grotesknou kritikou a konverzačna pozbaveným Woodym Allenom, prebýva v čarokrásnej záhrade bryskného tragikomična Alma Mater Gondryho prazvláštnej poetiky. Netradične uchopená romanca prerastá z Vianových textov širokým oblúkom do filmovej podoby a rozprestiera svoju ilúziu nádhery a dravej, hravej slobody, ktorá chce byť obdivovaná. Do toho primiešava zverské parafrázy, neo-Sartra a neuchopiteľné (a nepochopiteľné) analógie ako stvorené pre po diskutovateľnom objekte bažiacu inteligenciu filmového sveta, až je z toľkého nonsensu, vynaliezavosti, originality a suverénnosti scenáristickej a režisérskej zručnosti pri pohľade z okna človeku na nič. Satisfakciou je zvyšných 40 minút absolútneho utrpenia šedivého kapitalizmu, upadajúcej životnej úrovne a kritického, bezvýchodiskového stavu bytia zoči voči politickému režimu. Gondry je Šalamún, po podivne nadhodnotenom Eternal Sunshine of the Spotless Mind a ešte podivnejšie podhodnotenom Green Hornet (ktorý si to však predsa zaslúžil trochu viac) ma upútal svojimi falošnými (no i tak neoddiskutovateľne nádhernými a hypnotickými) obrazmi ústretovosti a prívetivosti sladkého príbehu (čo je vďaka zakomponovanému neprehliadnuteľnému násiliu a brutalite paradox) s kruto realistickým koncom. Pseudofilmové gesto v morfiovom opojení. Dosť bolo psychomanických grafomanských žvástov, 90% Najlepšie sfilmovaná nesfilmovateľná kniha, ktorého nepochopenie, tak ako i predlohy nie je odsúdeniahodné, ale plne pochopiteľné. Pre mňa best of Michel Gondry. (19.01.2014)

Takový mišmaš Jeuneta, Švankmajera, Věčného svitu neposkvrněné mysli a Fontány, kterému však chybí nějaká ústrojnost, nějaké směřování, nějaká pravidla uvnitř samotného vyprávění. I když vyprávíte surrealistický příběh, i tak musíte dodržovat vnitřní logiku, to není o tom, že můžete nacpat všude všechno, co vás napadne. Také sny, když se vám zdají, mají nějakou vnitřní logiku a nějakým směrem rozvíjejí „děj“. Můžete v nich létat, procházet zdí, ale když jste ve městě, potkáváte atributy města, nikoliv louky. Tenhle film chce říct něco, co je v knize pojato trýznivě poeticky, ale neumí to. Místo toho sází na bláznivé nápady, které jsou ale pitomé a často prostě nemají žádný účel. Jako kdyby si rejža ráno řekl, hele, to by mohlo být dobrý, to zkusíme. Jako by tedy neměl žádnou vizi, kam a jak chce film směřovat. Díky tomu má snímek sice chvílemi jisté pokusy o atmosféru, ale celkově je falešný, rozhozený a nijaký, nudný a protivný. (28.12.2013)