Suspiria

Suspiria bezesporu nápaditě využívá a rozšiřuje možnosti filmu jako audiovizuálního vyjadřovacího média. Příběh je blbej jak Domča Myslivcová (ve světovém měřítku jak Paris Hilton), ale obrazová a hudební stránka vystřeluje snímek mezi inspirativní hororové kulty. Takhle přizpůsobovat expresionistické prostředí a barevné spektrum měnící se psychologii a náladám postav chce pořádné tvůrčí koule, které Argento rozhodně má. Škoda jen, že během 98 minut stihne film i velmi solidně nudit, neboť vystavět jednoduchou čarodějnickou báchorku s rádoby feministickým přesahem výhradně na neotřelé stylizaci je možná fajn zápis do učebnic filmařské tvorby, ale co se týče nějakého podněcování zvědavosti ohledně podoby fabule, tam zůstává Suspiria nevýrazná a za očekáváním. Závěr se překvapivě povedl a gore je tradičně taliánsky šťavnaté, s hodnocením se však do vyššího nadprůměru nedostanu. Sorry. 70% (01.09.2018)

Nikdy bych nevěřil, že můžu napálit pět hvězd něčemu, kde forma jasně vítězí nad obsahem, ale stejně to nedělám poprvé, čili nasrat na to a magické Suspirii plný počet, protože ty obrazové orgie, které tady mistr Argento předvedl, vydají za deset malých černoušků. Děsivá přehlídka s dokonalou hudbou a na konci jsem se málem posral ( kecám, málem ne). (18.02.2014)

Primární snaha Suspirie je děsit. Dala by se ve svém principu přirovnat k japonské Nenávisti, která rovněž přinesla haldu šokézních chvil, obalených titěrným, nikterak důležitým příběhem. A pokud je obsah podřízen formě záměrně, těžko to dokážu nazvat záporem. Suspiria DĚSÍ. A je v tom lepší, než Nenávist. Audiovizuální stránka je bizarní, divoká a eskaluje ve chvílích mordů, které jsou mimochodem velmi pozoruhodné i svým provedením. Okultní atmosféra všechno umocňuje. Trochu nešťastným prvkem je nevěrohodná barva krve, srážející drastickou stránku věci... ale i tak jsou scény vražd prostě fascinující. První zarazí svou umnou prací s napětím a následnou brutalitou, druhá mate těkáním kamery po okolních budovách, aby nakonec vrazila divákovi (i oběti) tvrdou podpásovku, třetí si svou oběť dlouho vychutnává, s moc pěkným psychologickým trápením a drsným koncem. Hudba (made in Goblin) je mrazivá, nepříčetná a šílená, chvílemi až neúnosná; největší boj s touhou jít a rozsvítit mi způsobovala ona. Šílená je ostatně celá Suspiria, abych někomu nedával falešné naděje. (09.06.2008)

Mistrovská ukázka toho, jak lze pečlivou kombinací obrazu a zvuku (resp. hudby, která zde ovšem není zcela oddělitelná od zvukových efektů) dosáhnout maximálního účinku na diváka i bez potřeby vyvolávat v něm napětí, které by vycházelo z vyprávění. Je sice pravda, že závěr, v němž do té doby abstraktní zlo nabírá docela konkrétní obrysy, s sebou nese spíše zklamání než vyvrcholení, že explikativní projev profesora psychiatrie o čarodějnicích je poněkud úsměvný a že ostnatý drát také mohl mít nějaké ostny, ale ve světle úžasného a neotřelého diváckého zážitku, který Suspiria nabízí, jde o nepodstatné nedostatky. Dario Argento je nepochybně jedním z těch tvůrců, kteří svými díly jasně dokazují, že i nízké žánry populárního filmu mohou nabývat vysokých estetických kvalit a mít tedy nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu. (14.01.2013)

Argento je jediný hororový režisér, ktorý nepustí film z ruky, ak nemá neprehliadnuteľne výraznú vizuálnu estetickú stránku, častokrát silne metaforickú (v Suspirii napr. zábradlie schodiska či dláždenie bazénu), to znamená, že dívať sa na jeho filmy prináša estetické uspokojenie. Skutočnosť, že je táto satisfakcia viazaná na horor vytvára neopakovateľne znepokojujúcu atmosféru, pre ktorú snáď Argenta nemožno nemilovať, i keď Oscara pravdepodobne nikdy nedostane ani za celoživotné dielo (hoci by mal). Koncentrácia na estetické zretele však na druhej strane bohužiaľ tlmí strašidelnosť, a to do takej miery, že sa mnohé scény stávajú podivne chladnými a odťažitými, akýmysi módnymi "follies", ako keby ktosi rozpohyboval tie báječné obrázky z talianskej edície Vogue alebo Architectural Digest. Ak desaťstupňová stupnica strašidelnosti má v úvodnej trinásťminútovke hororu "Night of the Living Dead" panickú hodnotu 10, u Argenta zriedkakedy prekročí číslo 6, čo však býva bohato vykompenzované úžasnými akustickými prelivmi, nájazdami kamery, magickými dvojfarebnými sólami v jedinom zábere, zjavnou radosťou z kvázisurrealistických nápadov, priam psychedelicky pôsobiacou výpravou a hypercharizmatickým obsadením (keď som pri castingu, môj súkromný bod k dobru je Miguel Bosé - áno, ten neodolateľný Pán Kto? z Almodóvarových "Tacones lejanos"). Mimoriadne chytrá a vynaliezavá anotácia k filmu "The Only Thing More Terrifying Than The Last 12 Minutes Of This Film Are The First 82" naozaj nevodí za nos. Za "Most Terrifying" totiž považujem scénu medzi 64 a 66 minútou. Čosi také ťažko rozdýchava i fanúšik žánru, takže ostatné obecenstvo by malo reálne rátať so zvracaním (alebo čím). Ďalšie supertvorivé orgie zažije divák v Mníchove (hoci dej sa odohráva vo Freiburgu, hm) medzi nádhernými budovami Propylaeum a Glyptotékou od Lea von Klenze - klasicistická vznešenosť spomínaných stavieb plus neuveriteľne zvrátený mord sa rovná prvotriedna hororová kvalita. A hoci je Suspiria o okultizme, Argentovu fascináciu zabijakom z mäsa a kostí zhŕňa veta, ktorú prednesie mladý Udo Kier: "Bad luck isn´t brought by broken mirrors, but by broken minds". (23.10.2005)