Cesta do hlubin študákovy duše

Nu co na to říci? Je to opravdu krásná komedie z české předválečné doby. Vytknout se tomuto dá snad pouze to, že mnohé humorné okamžiky jsou dobové a dnes už některým lidem nemusí nic říkat. Ale to samozřejmě neplatí o všech a film je stále kvalitní :) Také se může pyšnit nevídanými hereckými výkony hlavních protagonistů (hlavně pana Marvana, i když u něj něco takového není nevídané :o)). Asi nemá smysl nějak dlouze psát. Tohle viděl snad každý a každý si také určitě udělal svůj vlastní názor....8/10 (07.02.2007)

Stále svěží a neuvěřitelně vtipný film i po těch dlouhých letech. Film který se nikdy neokouká. Obdivuhodné a nadčasové dílo, a zcela jistě to nejlepší z konce 30 let. Nejlepší jednoznačně Plachta jako starý profesor Matulka, ale i ta nejposlednější role byla nádherná, každý tu dostal poměrně velký prostor předvést se. "Pane profesore, dneska jste slavnější jak Plánička". "Voříšku, Voříšku, co to je, co to má znamenat":-)? Cestu mám ještě o něco raději než tu první známou klasiku "Školu základ života". (28.10.2011)

Tak sem si konečně nařídila filmové doučování a podívala se na tenhle film. Cesta to je vtipná, svěží a i po tolika letech pořád aktuální (závratě u tabule, rande místo školy, čtení pod lavicí). Až příští týden dostanu vysvědčení, pokusim se prosadit 2 minuty ticha za propadlé, kteří v naší třídě určitě budou, jen doufám, že nebudu mlčet i za sebe. Kdo ještě neviděl, tak tempo furioso! (24.01.2008)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

Vždy se mně to pletlo a bude se mně to plést s velmi podobným filmem Škola základ života. Jako připomenutí školství za první republiky tahle komedie funguje velmi obstojně, protože septimáni jsou naštěstí zábavní a kantoři jsou vyobrazeni, až na malé výjimky, s naivními charaktery. Nikdo asi už neřeší, že Pešek a spol. byli výrazně starší než žáci, které hráli, a kantoři byli zase výrazně mladší než jejich ztvárněné postavy. Zábava už velmi klasická. Je to přesně ten druh filmu, co rozveselí mysl. 70% (09.01.2012)