Cesta do hlubin študákovy duše

Mě tyhle starý komedie nějak nedokážou rozesmát, takže se jim vyhejbám, ale tohle je tak provařený, že jsem tomu neuniknul. Já sice chápu, že někdy před 70-ti lety se u toho lidi nejspíš váleli smíchy, ale mně to prostě v dnešní době nic neřiká. Ve filmu se našlo opravdu jen několik málo momentů, který bych považoval tak za lehce zábavný. Navíc na mě působí dost blbě to, že 30-ti letý herci, hrajou pubertální študentíky. Celkově mě ten film spíš dost nudil a navíc mi nějak dohromady splývá s filmem Škola, základ života. (25.10.2006)

Vždy, když je mi smutno na duši, pustím si tenhle film. A vzpomínky na studentská léta, které evokují různé jiné příhody z lavic a vynořují se vzpomínky na kantory, kteří v mé době se náramně podobaly těm z filmového plátna, mě přivedou do té správné nálady a zdá se, že omládnu. Moje vnoučata mi nechtějí věřit, že byla taková přísnost na gymnáziích, ale je to pravda.... mravy byly na vysoké úrovni a vyloučení ze školy se rovnalo téměř popravě. No, každá doba má své pro a proti. Ovšem já na tu svou nedám dopustit. Režisér Martin Frič to natočil bravurně. Díky. (21.09.2007)

Dokonale vybroušený filmový klenot, který dokazuje, že duši mají nejen studenti, ale také filmy. Tento určite. Není tak vyhrocený jako Škola základ života, kterou přes zdánlivou podobnost, překonává ve všech ohledech. Zábavný i překvapivě vážný, přitom milý a pohodový, plný skvěle střižených figurek, nezapomenutelných hlášek, bravurních dialogů a vtípků na účet žactva i profesorstva. Nádherně lidský Jindřich Plachta jako Matulka, dokonalý Miloš Nedbal jako franštinář Šeda, v jehož podání je k dokonalosti přivedeno téma čtení pod lavicí. A nesmím zapomenout dopsat, tady dolů, kde zbývá kousek místa, že tento film má nejen duši, ale také srdce. (21.05.2011)

Filmy pro pamětníky s panem Peškem, Marvanem a mým oblíbencem panem Plachtou si zaručují mou účast u televize. Tento film je nejen o vytříbeném humoru, ale i o tom, jak si žáci uvědomí, že jejich učitel je má rád a chce pro ně jen to nejlepší. Líbí se mi ta solidarita a chtít pomoci. Pokaždé, když ho vidím, tak mám ke konci slzy na krajíčku jak mě to dojímá :-) (03.08.2011)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)