Cisárov pekár a pekárov cisár
The Emperor's Baker - The Baker's Emperor
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHrají:
Jan Werich, Marie Vášová, Nataša Gollová, Bohuš Záhorský, Jiří Plachý st., Zdeněk Štěpánek, František Filipovský, František Černý, Václav Trégl (více)Obsahy(1)
Slavnou dvoudílnou historickou veselohru Císařův pekař a Pekařův císař natočil s Janem Werichem v hlavní dvojroli režisér Martin Frič v roce 1951. Vyprávění zavede diváka do doby císaře Rudolfa II., kde žije nejen tento vladař, bezmezně milující alchymii a umění, ale i pekař Matěj a mnoho dalších postaviček císařského dvora, které se už dvacet let před natočením tohoto filmu objevily ve Werichově a Voskovcově hře "Golem", uváděné v Osvobozeném divadle. Byla to, jak pravil podtitul, romantická revue a její nezbytnou součástí, tak jako všech představení Osvobozeného divadla, byla Ježkova hudba s Werichovými a Voskovcovými písňovými texty. Z těch, bohužel, do Fričova filmu nepronikla ani jediná. Nicméně svůj evergreen Císařův pekař a Pekařův císař má. Jan Werich spolu s hudebním skladatelem Zdeňkem Petrem pro film napsali od té doby velmi populární píseň „Ten dělá to a ten zas tohle“. Pod návrhy kostýmů byl podepsán slavný Jiří Trnka a ve filmu si zahrála řada skvělých herců – Marie Vášová, Nataša Gollová, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, František Filipovský. V epizodní roli se v houfu dvorních dam mihne i mladičká rusovláska Věra Chytilová. (Česká televize)
(více)Recenze (616)
Film, který mě provází od nejútlešího dětství. Má své klady i své řekněme ostré hrany. To okaté budovatelské nadšení vadilo i Voskovcovi, proto se na film nikdy nepodívat a kroutil hlavu nad tím, do čeho se to Jan pustil. Já už hlavou nekroutím, spíš mi v ní tak trochu vrtá, jak by asi film vypadal, kdyby ho dotočil Krejčík ... ()
Skutečný velkofilm se vším, co k němu patří, a pomník nesmrtelnosti jednoho z největších českých režisérů. A pak samozřejmě pana Wericha, jehož dvojrole bere dech jak mistrovským herectvím, tak salvami smíchu či nutkavým pokašláváním neustále vyvolávaným tucty a veletucty narážek - až se jeden diví, že takové dílo mohlo v takové době vzniknout. No, i když, sborový zpěv prostého lidu o tom jak budou všichni všechno mít dohromady... prostě to šlo a vyšlo a už to tu navždy máme. Taky všichni dohromady;) Legenda o Golemovi, která vlastně vůbec o Golemovi není, má u mě vždycky svých rudolfinských majestátních 90% jistých. ()
Snad jediný film, kde mi zjevný budovatelský patos nevadí. Je v něm tolik upřímné víry a nadšení, tolik očekávání a zápalu, že když příslušníci různých řemesel začnou zpívat ten slavný hymnus, leze mi mráz po zádech. To dobré z padesátých ztelesňuje právě tenhle film. V nejlepším slova smyslu zábava pro lid, ale inteligentní, půvabná a napínavá. Jan Werich svou dvourolí Rudolfa II. možná navždy historicky znemožnil, zato z něj udělal zřejmě nejoblíbenějšího filmového panovníka. Než SORELA nadělal(a) z českého filmu odporný propagandistický pamflet bez kapky vkusu a uměleckých ambicí, dokázal Frič, že v jádru je angažovaná kultura pro široké masy možná... Bohužel, je-li opravdu kvalitní, hlásá jiné hodnoty, než potřebuje tmářská totalita... Jak jinak si totiž vysvětlit, že tohle dílo se těší trvalé popularitě už více než půl století? ()
Si představte, že soudobá cenzura téhle perle mezi českými filmy vyčítala nedostatečnou budovatelskou atmosféru a nadšení... A nadšení ze světlých zítřků tam přitom je, i samotná rovina příběhu je nepokrytě sociálně citlivá, ale přesto nám to nevadí. Má inteligentní výraz, důstojnost Jana Wericha a formální Fričovo mistrovství. Takové výborné triky patří jedině velkofilmu, stejně jako davové scény a věčná tvář Nataši Gollové. Mezi snahou o fantasy u nás jasný král, který není prakticky vůbec tendenční. Pokud byla daň za vznik agitační písnička a několik rozervaně sociálních scén, tak se jednalo o zanedbatelnou věc. ()
Galerie (136)
Zajímavosti (111)
- Všetko jedlo, čo nosili vo filme na stôl Rudolfovi II. (Jan Werich), bolo skutočne uvarené a upečené jedlo, nebola to žiadna kamufláž. Niektorý komparzisti ale spomínajú, že nebolo už veľmi čerstvé a jesť sa už nedalo. (Raccoon.city)
- Tajemné slovo „agla“ je zkratkou hebrejské věty: „Atah Gibor Le-olam Adonai,“ česky: „Jsi mocný navždy, Bože.“ (Korsak)
- Dodnes zostávajú rozpaky nad obsadením hlavných ženských rolí. Postava grófky Stradovéj (Marie Vášová) bola pod pôvodným režisérom Krejčíkom písaná takmer na telo Ljube Hermanovéj, nakoľko scenár tejto postave predpisoval rad komických situácií. Ale pri výmene režiséra sa Jan Werich (Rudolf II./ Matěj Kotrba) zasadil o to, aby úlohu dostala Marie Vášová, čo bolo na tú dobu nepochopiteľné, keďže Vášová bola vtedy známa ako popredná tragédka Národného divadla. Tím pádom musel byt upravený scenár k jej postave. Verejne sa vtedy šepkalo, že Werich nechcel vo filme Hermanovú, preto, lebo sa mu kedysi páčila a spolu aj randili, ale rozmarná Hermanová začala zároveň radiť, aj z Voskovcom, ktorý, ako neskôr priznala sa jej páčil viac. Herci si to potom v šatni aj tak povedali, čo Wericha dosť výrazne nahnevalo. (Raccoon.city)
Související novinky
Věra Chytilová 1929 - 2014
Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (více)
Úspěšná divadelní hra Osvobozených Golem se již ve třicátých letech stala předlohou filmu, pod jehož režii se podepsal francouzský režisér Julien Duvivier a v níž původně měli Voskovec s Werichem ztvárnit hlavní role. Werich koncem čtyřicátých let inicioval nový pokus převést Golema na filmové plátno, ke spolupráci si přizval scénáristu Jiřího Brdečku a také výtvarníka Jiřího Trnku, který navrhl výslednou podobu třímetrové figuríny hliněného obra. Nový scénář se od původní hry lišil především hustší dějovostí a několika novými motivy - například aktuální hrozba zneužití jaderné energie se odráží v postavě alchymisty rozbíjejícího atom (v podání Josefa Kemra). Ač vypadá Fričova a Werichova kostýmní komedie jako ideově a politicky nekonfliktní dílo, natáčela se v době, která jeho realizaci nepřála. Nové vedení znárodněného filmu se záhy po únorovém převratu dostalo do vleku politické moci a o filmových projektech se nerozhodovalo v barrandovských uměleckých skupinách, ale uvnitř stranického aparátu. Na počátku padesátých let dostávaly přednost především dva typy filmů: politické agitky ze současnosti a historické filmy viděné zjednodušenou optikou socialistického realismu. PEKAŘ nepatřil ani do jedné z nich. Někteří z mladších členů stranického orgánu pro kontrolu kinematografie (například nechvalně proslulý Bohdan Rossa) dokonce v projektu viděli reakční dílo, které nemá v socialistické kinematografii právo na existenci. Novodobí mocní však byli vedeni i střízlivější úvahou, mnohem pragmatičtější a vůči ideologii ostře protichůdnou. Schematické agitky a ilustrativní životopisné fresky vykazovaly rapidně nízkou diváckou návštěvnost, o jejich vývozu do zahraničí nebylo možné ani uvažovat. A právě PEKAŘ od počátku vznikal jako výpravný, avšak finančně návratný projekt s exportními ambicemi, mající vedle velkorysosti československé produkce dokázat i skutečnost, že mezinárodně populární osobnosti tuzemské kultury (a tou Werich po svém válečném zahraničním angažmá bezpochyby byl) nejsou novým režimem nijak diskriminovány ani omezovány v činnosti. Snaha radikálních ideologů nakonec natáčení filmu pouze zbrzdila - přestože realizace měla podle původního plánu finišovat už v roce 1949, premiéra se uskutečnila až v lednu 1952. Během natáčení, jež probíhalo převážně v kulisách postavených v barrandovských ateliérech, došlo k dramatické výměně režiséra. Do této pozice byl jmenován mladý, ale už tehdy umělecky nekompromisní Jiří Krejčík, který se ovšem záhy dostal do konfliktu s Werichovými představami o vyznění zápletky i o charakteru titulní dvojrole. Po vyhrocení sporu vedení ateliéru Krejčíka odvolalo a na jeho místo angažovalo Martina Friče. Vinou této výměny došlo k dalšímu zdržení, neboť Frič právě dokončoval dva filmy na politickou objednávku: budovatelskou veselohru Bylo to v máji a okupační drama Past. Stranické vedení Československého státního filmu odmítalo režiséra uvolnit do doby, než budou oba "prioritní" snímky dokončeny. Když se Frič ujal režijní taktovky a zhlédl dosud natočený materiál, trval na přetočení většiny scén podle vlastní koncepce, což realizaci opět prodloužilo a také prodražilo. Za neklesající oblibu film vděčí především hereckému koncertu Jana Wericha, který v dvojroli pekaře Matěje a císaře Rudolfa předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů; zasloužené pozornosti se dostává čtveřici ministerských intrikánů v podání Záhorského, Plachého, Štěpánka a Filipovského i znovuoživení uměleckého jména odvrhnuté Nataši Gollové v roli Sirael. Na popud stranických cenzorů byla do filmu implantována řada prvků odrážejících kolektivistickou ideologii a režimní propagandu. Některé z nich - především agitační pojetí závěrečné scény s písní Ten umí to a ten zas tohle - byly tvůrci z verze určené pro export raději vypuštěny. Pro tento účel byly také oba filmy zkráceny a sestřiženy na únosnou metráž 112 minut, která se později promítala i v českých kinech v šedesátých letech, po obnovené premiéře filmu. "Vždyť to je přece kouzelník magistr Edward Kelley, doktor obou magií, alchymista a okultista. Sám jste ho ráčil pozvat. – No dobře, my víme, to je v pořádku. Ale proč dělá takový rámus?! – Protože je kouzelník. – Tak ať to nedělá! Co kdyby nás rozbolel zub!" () (méně) (více)